A | B | C | D | E | F | G | H | CH | I | J | K | L | M | N | O | P | R | S | T | U | V | W | Z

Řecko - Cestopisy

1200 kilometrů západní Krétou

Kréta... Kréta nádherná, barevná a voňavá, rozmanitá, Kréta plná zážitků, emocí a splněných snů. Krétu nelze do detailu popsat, Krétu je třeba vidět, cítit, ochutnat, prostě zažít.

Po loňské dovolené na ostrově Lefkáda jsme s manželem toužili poznat další řecký ostrov a tak nějak neplánovaně to vyšlo, že jsme 5. října 2013 odletěli na Krétu. Přiletěli jsme po 8 hodině ranní na letiště Chania. Kréta nás přivítala zamračeným nebem, větrem a dokonce mi na tvář spadly dvě kapky. Ani teplota nebyla úplně letní - pouhých 17°C. Nevyspaná a unavená po letu, jsem se na Krétu v tuto chvíli mračila také.

SO 5.10.2013 19°C polojasno

Platanias, Agia Marina, Ano Vouves - 10 km pěšky + 35 km na skútru

Po přivítání delegátkami cestovní kanceláře (www.melissatravel.cz)jsme nastoupili do připraveného autobusu a vyrazili na cestu do Platanias, kde jsme měli následujících 12 dnů bydlet v hotelu Chrisselen. Slečny delegátky nás ujistily, že současné počasí je na Krétě v tomto období spíše výjimečné a předpověď počasí (http://www.infokreta.cz/predpoved-pocasi-chania.html) pro další dny je příznivá.

Již cestou jsem autobusovým okénkem pokukovala po okolí a bylo mi jasné, že se mám nač těšit. Plánovali jsme s manželem zapůjčit čtyřkolku a projezdit na ostrově zajímavá místa a pláže. Vzhledem k tomu, že Kréta je největší z řeckých ostrovů, toužili jsme poznat blíže alespoň její západní část. Ihned po ubytování v hotelu na konci městečka, jsme vyrazili do centra sehnat čtyřkolku. Před tím jsme se důkladně posilnili v jedné z více než stovek taveren, které jsou tu doslova na každém kroku. Hned v první půjčovně nám trochu klesla brada, protože cena byla více než 2x vyšší než na Lefkádě – 38 € na den. Vzhledem k tomu, že půjčoven aut, skútrů, kol a čtyřkolek je tu jen o něco méně než taveren, očekávali jsme, že konkurenční boj se tu bude odrážet i v cenách. Ty se však příliš nelišily. Vozítko nám bylo nabízeno od 35 do 45 € na den. Nevzdávali jsme to a i přes značnou únavu (od 3 hodin ráno jsme nespali), jsme došli až na konec města Agia Marina a obešli asi 12 půjčoven. Nachodili jsme přes 10 km a měli jsme toho plné kecky. Z nouze nejvyšší jsme si půjčili na 1,5 dne skútr za 32 €. Naplánovali jsme, že na něm následující den hned ráno vyrazíme do Chanie, kde jistě najdeme půjčovnu s rozumnějšími cenami.

Teď, když jsme konečně měli něco s koly a motorem, vyrazili jsme na první výlet k nejstaršímu olivovníku na světě, který roste ve vesnici Ano Vouves asi 16 km od Platanias. Připadá mi naprosto neuvěřitelné, že je minimálně 2000 let starý, což prokázali vědci analýzou letokruhů. Průměr kmene tohoto majestátního stromu je necelých 5 metrů a obvod přes 12 metrů. Na Olympijských hrách v Aténách byli vítězové ověnčeni ratolestmi právě z tohoto olivovníku. Strom je volně přístupný, takže jsem ho objímala a čerpala energii, co to šlo. V tu chvíli vysvitlo slunce a mocně se do nás opřelo svými paprsky.

V přilehlém muzeu, s expozicí spojenou s výrobou olivového oleje, jsme se dozvěděli spoustu zajímavého a viděli historické i současné pomůcky na sklizeň, zpracování oliv a výrobu oleje. Na zpáteční cestu jsme už museli nasadit sluneční brýle a od té chvíle slunce prakticky nepřestalo svítit.

Po návratu jsme si zajeli na večeři do taverny a zastavili se v nedalekém Lidlu nakoupit nějaké pití. Na balkoně s výhledem na moře jsme poseděli jen chvilku, dali si sklenku vína a v 19 hodin jsme padli totálně vyčerpaní do postelí.

NE 6.10.2013 22°C, polojasno

Chania - 45 km na skútru

Probudila jsem se v 6 ráno místního času, tedy 5 hodin našeho, naprosto odpočatá a svěží. Těšila jsem se na nový den na novém místě - nedočkavě jsem vyrazila tmou na procházku po okolí a k moři. Zabočila jsem do první boční uličky v Platanias, kochala se vůní rozkvetlých bougainvilleí, jasmínů a dalších květin, které jsem neznala. Došla jsem až na konec uličky, k první budově, ve které se svítilo. Nevídané! I Řekové dokážou vstát časně ráno. Jak se ukázalo, byl to jakýsi kravín, jež byl součástí malé farmy, kde právě začali kokrhat kohouti. Tma začala pomalu řídnout, vydala jsem se tedy na opačnou stranu - k moři.

Moře krásně šumělo, vlny střední, voda teploučká a na východním obzoru nad Chanií už růžovělo nebe. Pláž byla v tu chvíli jen moje, nikde ani živáčka, sedla jsem si na jedno z mnoha připravených lehátek a kochala se výhledem. Na západní straně vybíhá do moře poloostrov Rodopou, jehož skály se nyní, při východu slunce, barvily do zlatooranžova. A v moři přímo naproti mně jakoby se povaloval ostrov svatého Theodora, vzdálený jen pár set metrů. Na tento ostrůvek je vstup povolen jediný den v roce, právě na svátek sv. Theodora.

Po východu slunce jsem se vrátila do hotelu a můj nedočkavý muž už mě vyhlížel, připravený na další výlet. O městu Chania jsme si dost přečetli již před odletem na dovolenou a moc jsme se na tohle město těšili. Toto druhé největší město Kréty bývá označováno jako nejkrásnější město ostrova. Chania nás doslova uchvátila svou působivou, převážně benátskou architekturou, zejména Benátský přístav s pobřežní promenádou a okolními tavernami a kavárničkami s výhledem na maják. Prošli jsme se starým městem, barevnými pitoreskními uličkami mezi vysokými kupeckými domy. Navštívili jsme tržiště s nabídkou čerstvých ryb a plodů moře, výrobků z olivového dřeva, kůže a také tradiční krétské keramiky. Nachází se zde také archeologické, námořní nebo historické muzeum, mešita Janičářů, kostel Ágios Nikólaos, Turecké lázně, Benátský palác a krásný městský park s mini-zoo, ve které jsme prvně viděli zdejší endemit : kozy Kri-kri.

Vyčerpaní tím přívalem vizuálních, sluchových i čichových vjemů, jsme se usadili do jedné z taveren na přístavní promenádě a pozorovali dění kolem. Pochutnali jsme si na vynikajícím obědě, jako poděkování podniku jsme dostali misku osvěžující vanilkové zmrzliny a krétskou pálenku raki. Kréťané jsou velice příjemní a pohostinní lidé. Při každé návštěvě restaurace jsme na závěr dostali dezert a pálenku, nebo alespoň mísu ovoce.

Mapu Chanie, která je návštěvníkům města k dispozici zdarma na stojanech rozmístěných po městě, nebo v informačním centru, jsme nakonec ani nepotřebovali. Za jeden den se město prostě prohlédnout nedá. Už jsme oba toužili po moři, zajeli jsme tedy na pláž Kalathas nedaleko Chanie. Na pláži bylo téměř liduprázdno, zlatý písek a moře bez vln. Super relaxace, ovšem neměli jsme plavky, takže jsme smočili jen uchozené nohy.

Z pláže jsme ještě zastavili u malé jeskyně nedaleko Agios Onoufrios. Moře se tu zařezává do skal ostrým výběžkem, v němž je voda azurově modrá. Tentokrát to bylo něco pro naše oči.
Cestou zpět jsme konečně našli půjčovnu FABER (http://www.faberrentals.com/) na okraji Agia Marina, kde jsme si, za asi nejlepší možnou cenu 25€/den, půjčili vytouženou čtyřkolku na zbývajících 9 dnů. Večer jsme vrátili skútr. Vzhledem k naprosto profesionálnímu přístupu a seriózní ceně tuto půjčovnu vřele doporučuji. Půjčují vše: od kol až po terénní auta.

PO 7.10.2013 23°C, jasno

Poloostrov Rodopou - 102 km na čtyřkolce

Ráno v 9,30 přijel sympatický pán z půjčovny na skútru, nabral mého muže a jeli pro čtyřkolku. Chtěli jsme jí dříve, ale v Řecku je to prakticky vyloučené. V 8 hodin je všude ještě zavřeno, dokonce i taverny, které nabízejí snídaně, otevírají nejdříve v 9 hodin. A od 13 do 17 hodin má většina podniků siestu (polední pauzu). Na druhou stránku, když si člověk uvědomí, že do nich pere 300 dní v roce slunce, v létě je 40 stupňů, není se čemu divit.

Za půl hodiny přijel manžel na zánovní čtyřkolce Kymco 150, tedy stejný typ, jako loni na Lefkádě. Vyfasoval helmu i pro mě, kupodivu mi padla přesně i bez vyzkoušení. Hned jsme vyrazili na výlet, tentokrát na západ od nás, první z poloostrovů – Rodopou. V plánu bylo dojet až na jeho nejsevernější cíp. Zastavili jsme jen natankovat benzín, z čehož se vyklubal nový zážitek. Na pumpě vždy tankuje obsluha (zpravidla postarší pán s cigaretou u úst). Zeptá se za kolik a pokud řeknete „full“ jste vážený zákazník, bez ohledu na objem nádrže, což u čtyřkolky bylo asi 6 litrů. Na stojanech leží popelníky, buď plné nedopalků, nebo mincí. Do čtyřkolky jsme vždy brali benzín za pár eur a tyto mince byly vždy přihozeny právě do zmiňovaného popelníku. Oba byly opravdu vrchovatě naplněné, tipuji tak 100 vajglů v jednom a nejméně 50 € v druhém. Kriminalita zde musí být minimální, s takovouto „neopatrností“ jsme se tu setkali ještě mnohokrát.

Chuť na ranní kávu byla již neúnosná, takže jsme cestou zastavili v „kafenionu“ v městečku Tavronitis. Seděli zde jen místní postarší pánové, po turistech ani památky. Káva byla vynikající, přesně podle našeho gusta, manžel si dal řeckou filtrovanou, já velké laté s mlékem. Naproti přes ulici pekařství, kde jsme si za pár centů koupili ke kávě ještě teplé pečivo. V poklidu jsme pozorovali dění na ulici a kochali se všedním, velmi pomalu plynoucím životem zdejších obyvatel. Hned vedle kavárny byla autobusová zastávka místního dopravce ANEK LINES, kde ve stínu vzrostlého platanu bylo rozmístěno pár dřevěných židlí a stůl. Na Krétě neexistuje jízdní řád, autobus jezdí zhruba každých 20-30 minut a lidé prostě čekají, až přijede. Jezdí zde tři linky označené řeckými písmeny a na stojanu zastávky si přečtete i v angličtině, kam která linka jede a za kolik. Autobusy jsou zánovní klimatizované a luxusní, rozhodně bych neměla obavu do něj nastoupit. Na zastávce seděl na staré židli starý pán, popíjel kávu, pravděpodobně ze stejné kavárny jako my a čekal v klidu na autobus. Do protějšího obchodu mezitím přijelo zásobování, avšak přímo před obchodem na zákazu zastavení stál pickup naložený slámou a nářádím. Řidič náklaďáku v klidu dobrých 10 minut čekal, až majitel pickupu nakoupí, naloží nákup, zapálí si cigaretu a odjede. Poté popojel o 3 metry, vystoupil, zavolal prodavačku, opět nastoupil, popojel ještě asi metr a konečně mohl začít skládat zboží. Za pár minut, přímo u autobusové zastávky, zastavil další pickup s otevřenou korbou, jehož řidič si v klidu zašel do pekařství pro něco dobrého. Začal si povídat s pěknou mladou pekařkou a vůbec ho nerozhodilo, že přijel autobus. Nerozhodilo to ani řidiče autobusu, v klidu si zastavil v jízdním pruhu, takřka uprostřed silnice, otevřel dveře a nechal lidi vystupovat a nastupovat.
Nikdo na Krétě nespěchá, nikdo se nenervuje, na všechno je spousta času a kolik je hodin není úplně podstatné.

Další zastávku jsme udělali v přístavu Kolymvari, na jihovýchodním pobřeží poloostrova Rodopou. V dálce přes záliv byla vidět Chania a nad námi v kopci klášter Moni Gonia, obestavěný lešením kvůli rekonstrukci fasády. Po chvilce kochání jsme vyrazili vzhůru do kopců, měli jsme v plánu dojet téměř k nejsevernějšímu cípu poloostrova, kde se nachází nádherná zátoka Ménies a svatyně Diktynna. Zpočátku nás klikatící se silnice vedla krásnými přírodními scenériemi místních hor, porostlých keři, vřesy a různým bodláčím. Tu a tam jsme potkávali kousek od silnice kozy Kri-kri, které nás zdravily svým mekotem. Až do vesnice Rodopou vedla celkem příjemná asfaltka, na níž zde navazovala polní štěrková cesta, která se s postupujícími kilometry horšila. Stále jsme měli nádherný výhled na východní pobřeží poloostrova. Když jsme se ocitli téměř u vrcholků hor, cesta prakticky zmizela a jen jsme odhadovali kudy vede. Okolní terén byl rovněž z různě hrubého štěrku a kamenů a cesta v něm zanikala. Jeli jsme pomalu a prohlíželi si kozy, kterých zde bylo opravdu hodně. Každá byla jiná, všechny s dlouhou srstí různých barev od bílé, přes hnědou, rezavou, strakatou až černou. Tady v horách bylo podstatně chladněji a my jsme to s oblečením tentokrát podcenili. Po asi 10 km natřásání na hrubém štěrku a s představou dalších 10 km před námi a 20 km zpět po této cestě jsme to vzdali. Rozhodli jsme se zastavit v ospalé vesničce Astratigos, kde na nás mával domorodý majitel zajímavě vyhlížející taverny na kopci s výhledem. Jakmile nás viděl parkovat před tavernou, přišel nás přivítat. Z jeho nabídky jsme si vybrali Greek salát z domácí zeleniny, bohatě zdobený bylinkami a králíka Stifado, což je dušené maso s cibulí a olivami, podlévané vínem. Chutnalo to výtečně a tavernička byla opravdu autentická, tak trochu jiná, než ty v turisticky rušném letovisku. Majitel byl starý pán, neustále nám opakoval, že zelenina i maso je jeho vlastní, rovněž olivový olej, na kterém připravuje všechny pokrmy. Na závěr nám přinesl nezbytnou pálenku raki a ovoce, oboje rovněž vlastní výroby. Po výborném obědě jsme se rozhodli zajet na západní pobřeží poloostrova přes vesničku Ravdoucha, kde je krásný výhled na moře a poloostrov Gramvousa naproti. Navštívili jsme tu kostelík Agia Marina doslova vetknutý do skály, jen dveře a vstupní portál byl předsunutý. Vedle kostelíka jsme si udiveně prohlédli zdejší prádelnu. Prádelna byl vlastně vyzděný přístřešek bez oken, s tekoucí vodou a několika kamennými neckami, ve kterých byla vybetonovaná valcha.

Sjeli jsme až dolů k pláži, která byla oblázková a moře dost studené. Po návratu do Platanias jsme zajeli na Caretta beach, kde jsme se lehce osvěžili v poměrně chladné vodě. Na tuto pláž se pravidelně vracejí mořské želvy klást vejce. Jedná se o ohrožený druh a z tohoto důvodu jsou zde instalovány jakési ochranné ohrádky, které želvy mohou podlézt, ale zároveň jsou jejich vejce chráněna před nechtěným rozšlápnutím. V době našeho pobytu byly již malé želvičky samostatné a ohrádky zely prázdnotou.

ÚT 8.10.2013 26°C jasno

Paleochora 154 km na čtyřkolce

Na tento velký výlet přes hory až na jih, do městečka Paleochora, jsme vyjeli časně ráno. Věděli jsme, že na čtyřkolce, při průjezdu hor a soutěsek průměrnou rychlostí 25 km/h, potřebujeme čas. Chtěli jsme se na jihu zdržet alespoň pár hodin. Po několika kilometrech jsme vjeli do hor, které nabízely opravdu překrásné výhledy na moře, okolní přírodu a bílé kostelíky, tu a tam pohozené po kopcích. Opět jsme potkávali Kri-kri, pochutnávající si na bodláčí a trnitých keřích, rostoucích jen pár metrů od cesty. Jakmile jsme vystoupali do výšky přes 800 metrů, začal foukat vítr a značně se ochladilo. Tentokrát jsme byli vybavení, stačilo obléknout větrovku a uháněli jsme dál. Kochali jsme se okolím a přírodou, prohlíželi si nekonečné lány olivovníků, jasně zelených sosen a tmavých cypřišů. Cesta byla lemována růžově a bíle kvetoucími oleandry, jejichž jedovatost prý odrazuje chráněné kozy od přibližování se k silnici. Kde nerostly tyto keře, zvedaly se vysoko nad silnicí příkré skalní stěny různých barev a tvarů. Projížděli jsme spoustou malých ospalých vesniček, které nebyly ani na mapě. Ve všech vládne poklidná, tichá atmosféra, lidé sedí na zápražích či teráskách a odpočívají, nikam nespěchají. Přes otevřené dveře jsme viděli až do jejich kuchyní a pokojů. Záviděníhodný životní styl.

Po více než dvou hodinách jsme konečně, mezi stále nižšími kopci, uviděli Lybijské moře. Teplota vzduchu výrazně stoupla a nefoukal tu žádný vítr. Za nedlouho jsme přijeli do malebného městečka Paleochora, které se nám na první pohled zalíbilo. Malé centrum plné kavárniček a taveren se stoly rozestavěnými po ulicích, nebo kolem náměstíčka. To bylo pozvání k občerstvení, které se nedalo odmítnout. Jakmile jsme se posilnili po cestě, šla jsem si prohlédnout zdejší kostelík s vysokou zvonicí, připomínající načančaný svatební dort. Nad městečkem jsou pozůstatky Benátského hradu z roku 1279, který v roce 1539 dobyl a zničil pirát Barbarossa. Odtud byl krásný výhled na město, malý přístav a okolní pláže. Na jednu z nich jsme také zajeli, vybaveni vším potřebným v batohu připoutaném na čtyřkolce, zaparkované na parkovišti v přístavu. V Řecku totiž můžete nechat na veřejném prostranství cokoliv, nikdy se nic neztratí.

Pláže přímo u města nás vzhledem k množství lidí nelákaly, zajeli jsme tedy na první zátoku asi 1,5 km západně od Paleochory a doslova nás nadchla. Jemný šedobílý písek na pláži, KONEČNĚ teploučké moře a byli jsme tu úplně sami! Paráda! Zaplavali jsme si a pak se váleli na mělčině jak lachtani. Lybijské jižní moře bylo o nějaké 2 až 4 stupně teplejší, než to severní Krétské, užili jsme si tu toho teplíčka do sytosti a domů se vrátili až k večeru. Vraceli jsme se jinou cestou a vyplatilo se, nížina přišla o několik kilometrů dříve a tedy i teplo a bezvětří. Cestou jsme kromě malebných vesniček, obdivovali pomerančovníkové a citrusové háje obsypané plody, obdělaná a upravená políčka zdejších vesničanů. Kolem silnice jsme viděli vzrostlé kaštanovníky, jejichž plody zasypaly kus cesty.

Večer jsme si dopřáli luxusní večeři ve vyhlášené taverně Nostos (www.nostos-restaurant.com), jejíž návštěva opravdu stála za to!

ST 9.10.2013 27°C jasno

Balos lagoon 109 km na čtyřkolce

Na Balos lagoon, nádhernou zátoku na poloostrově Gramvousa jsme se moc těšili, i když jsme tušili, že na této, turisticky velmi navštěvované pláži asi nebudeme úplně sami. Ráno jsme se zastavili v našem oblíbeném kafenionu v Tavronitisu na výbornou kávu a něco teplého z protějšího pekařství. Život tu zase líně a pomalu plynul a už jsme si na to, za těch pár dní, zvykali, takže ani my nespěchali a v klidu popíjeli kávu a ani nás nenapadlo, že bychom nemuseli stihnout jedinou loď, která v říjnu odjíždí z přístavu Kissamos na Balos lagoon. Do Kissamosu jsme přijeli v 11,30 h. Výletní loď plná nedočkavých turistů, byla již připravena na svou plavbu, která měla započít právě v 11,30 hodin. Jakmile nás zahlédla prodavačka lodních jízdenek, mávala na nás, ať si pospíšíme, že na nás loď počká. Cena byla 25€/osobu a loď cestou kotvila také na ostrově Gramvousa a teprve poté doplula na Balos lagoon. Zpět bychom připluli kolem 18 hodiny a to bylo na nás pozdě, nechtěli jsme se na čtyřkolce vracet za tmy. Rozhodli jsme se dojet na Balos čtyřkolkou, věděli jsme, že nějaká cesta tam vede. Ještě asi 4 km za přístavem to byla normální asfaltka a pak začalo dobrodružství!

Nejprve nás štěrková cesta zavedla k jakési budce, kde příjemná Kréťanka vybírala mýto za použití cesty na Balos 1€/osobu. Byl to jediný poplatek, který jsme na cestách na Krétě zaplatili a zároveň to byla ta nejhorší cesta, kterou jsme jeli. Jestliže jsme na poloostrově Rodopou kodrcali, tak tady jsme doslova nadskakovali, zvedali zadky a občas polostáli, aby nám z hýždí alespoň něco zbylo. Délka této štreky byla asi 7 km a jeli jsme to přes 40 minut! Stejnou rychlostí se tu kodrcalo několik aut před námi i za námi a prach, který se zvedal z cesty, se nám usazoval všude možně. Uprostřed trasy bylo asi 300 metrů této cesty vybetonováno, byl to úsek s největším stoupáním a normální auta by to zřejmě bez pevného povrchu nevyjela. Cestou jsme opět potkávali Kri-kri a kochali se pohledem z útesů do azurově modrého moře. Nahoře nás čekalo organizované parkoviště s WC a bufetem.

Vzali jsme batoh s plavkami a vydali se po turistické stezce k laguně vzdálené asi 1,5 km. Stezka se nejprve mírně svažovala dolů k moři a posledních asi 800 metrů již prudce klesala, místy s vysokými kamennými schody. Naskytl se nám nádherný pohled na celou překrásnou lagunu s čistě bílým pískem a mořem v odstínech od blankytné až po inkoustouvou modř. Brouzdali jsme jemným bílým pískem na odlehlejší místo, kde nebylo moc lidí a těšili se na vykoupání a smytí prachu z cesty. Voda však byla studená a to i na mělčině, to bylo pro mě velké zklamání. S teploučkým Lybijským mořem na jihu se to nedalo vůbec srovnat. Pastva pro oči tu ale byla fantastická. Po asi hodině pobytu na pláži připlula výletní loď. Byla plná turistů, kteří po chvíli zaplnili volná místa kolem laguny a my se pomalu zvedali k odchodu. Při pomyšlení na cestu zpátky nám nebylo do zpěvu. Nejprve převýšení přes 300 metrů za teploty bezmála 30°C a pak přes půl hodiny kodrcání na té příšerné cestě. V polovině už jsem měla zadek naklepaný jak nedělní řízek.

Nakonec jsme to přežili a večer si dopřáli parádní večeři v luxusní restauraci Mylos (www.mylos-tou-kerata.gr) Krásná zahradní restaurace s příjemnými křesílky s polštářky, nás uvítala nádherným osvětlením svíčkami zavěšenými ve stromech v různých keramických lucernách. Tradiční krétskou keramiku tu potkáte na každém rohu a některé výrobky jsou opravdu překrásné. V restauraci nás přivítal číšník, který rozdával všem příchozím dámám voňavý kvítek vetknutý do pírka do vlasů. Večeře byla vynikající a na závěr nám kromě raki přinesli košík s pyramidou ovoce, na jejímž vrcholu byl posazen vydlabaný pomeranč s hořící náplní. Efektní a ovoce bylo opravdu vynikající, slaďoučký žlutý a vodní meloun, hrozny bez jediné pecičky a další už jsme nemohli bohužel ochutnat.

ČT 10.10.2013 26°C jasno

Soutěska Theriso 68 km na čtyřkolce

Na tento den jsme vybrali výlet pouze po asfaltkách, ještě ráno jsem tu cestu na Balos trochu cítila. O soutěsce Theriso nám vyprávěli naši hoteloví sousedi, kteří ji projeli místním turistickým vláčkem, který zde nabízí osm různých výletních tras. Vláček jezdí denně od 1.3. do 31.11., má přes 20 zastávek na severním pobřeží od Chanie po Kolimvari. Na každé zastávce je zdarma leták s popisy výletů a časy odjezdů. Leták nám sousedi darovali a my měli další tipy na výlety.

Hned ráno jsme se vydali do soutěsky. Průjezd celé soutěsky je možný po pěkné cestě, a cestou je stále co obdivovat. Na začátku, kde ještě nebyly okolní skály tak vysoké, jsme projížděli kolem pomerančovníkových a avokádových plantáží. Připadalo mi zcela neuvěřitelné, že na úpatí takových hor právě dozrávají avokáda a citrusy všech druhů. Je pravda, že Kréťané se o své sady příkladně starají, všechny ovocné stromy jsou denně zalévány ze zavlažovacích hadic, které jsou protkány celými plantážemi jako pavoučí síť. O vodu na Krétě není nouze, zdejší hory, zejména Lefka Ori (Bílé hory), jsou bohatým zdrojem velmi kvalitní pitné vody, která stéká ze stovky pramenů do údolí. A tak, přestože na Krétě prší jen na jaře a velmi málo, mohou zde pěstovat prakticky cokoliv. Když jsme zajeli hlouběji do soutěsky, kde skály zabraňovaly sluníčku dosáhnout na nás, docela se ochladilo. Bylo to, jako když vlezete v srpnu do sklepa. Skály jsou zde opravdu vysoké a nabízejí rozmanité pohledy na útesy, jejichž výčnělky okupovaly kozy a nad vrcholky létali draví ptáci. Působivá podívaná, kterou jsme si užívali pomalou jízdou a kochali se různorodostí skal, jeskyň a zdejší florou i faunou. Průjezd nám ještě zpestřilo početné stádo koz, někteří jedinci se líně povalovali uprostřed cesty. Zastavili jsme a s potěšením pozorovali tyto zvláštní, krásné tvory. Nedařilo se nám čtyřkolku znovu nastartovat, už se nám to stalo po několikáté, nakonec se ale vždycky chytla. Začínali jsme mít podezření, že na té prašné cestě k Balos Lagoon se něco zaneslo.

Jakmile jsme zase nastartovali, kozy se pomalu vydaly ke kraji cesty, vyskočily na téměř kolmou skalní stěnu a jakoby nic směřovaly po skále nahoru. Nevím, jak ta jejich kopýtka fungují, ale připadalo nám to jako malý zázrak. Na konci soutěsky jsme se zahřáli řeckou kávou ve zdejší taverně. Řecká káva je něco jako filtrovaný český turek, ovšem nesrovnatelné chuti a vůně. Ve většině taveren však umí připravit i výborné espresso, laté nebo capuccino. Zpátky jsme pochopitelně jeli jinou cestou a dobře jsme udělali. Nad vesnici Theriso nás vyvedly ostré serpentiny do výšky přesahující hory soutěsky, která najednou zmizela v údolí. Naskytly se nám však fantastické výhledy do údolí a na okolní kopce porostlé cypřišky a olivovníky. Někde daleko občas seděla mezi kopci vesnička, jejíž bílé domky svítily do dálky. Přejeli jsme vrchol a druhou stranou začali klesat opět do údolí. Zase jsme projeli kolem spousty citrusových sadů, políček s fazolemi, kapustou, špenátem a rajčaty. Všechna zelenina je zde gigantická, rajčatové keříky byly husté a vysoké nejméně 1,5 metru. Jedno rajče zde váží okolo půl kilogramu.

Po návratu jsme zajeli do údajně nejstarší krétské taverny, založenou čtyřmi bratry. Porce byla ohromující, v žádném případě se to nedalo sníst všechno. Můj muž zásadně dojídá, ale ani on to zde nedokázal. Vytrávit jsme jeli na naši oblíbenou Caretta beach. Moře se už příjemně oteplilo i zde, tak jsme se tu váleli po zbytek dne.

PÁ 11.10.2013 29°C jasno

Náhorní plošina Omalos 108 km čtyřkolce

Den jako malovaný, horko už od rána, dnes bude pěkně i na horách. Jedeme na Omalos s plánem vystoupat pěšky na horu Gigilos (1980 m.n.m.) Ani jsme se nenasnídali a cestou nás přepadl hlad. Zastavili jsme až v horách v jakémsi osamělém bufetu s příhodným názvem „Kantina“. Dala jsem si krétskou specialitu „Boureki“. Jaké bylo moje překvapení, když mi přinesli šneky. Naštěstí to byli mořští šneci, i tak jsem něco takového jedla poprvé. Byli docela chutní na olivovém oleji s rozmarýnem a česnekem a výborně zasytili. Jsem ráda, že jsem je ochutnala, ale znovu bych si je asi nedala.

Další cesta pěkně ubíhala a měla by být bez problému, asfaltka vede až na místo, protože sem vozí autobusy turisty, toužící projít si nejkrásnější soutěsku na Krétě – soutěsku Samaria. Je 16 km dlouhá, končí na jižním pobřeží na krásné pláži, odkud dopraví turisty loď do přístavu v Sougii, kde čeká autobus. Protože nemáme rádi organizované výlety autobusem a nedokázali jsme vyřešit logistiku se čtyřkolkou, tuto soutěsku jsme si protentokrát nechali ujít. Dvě třetiny cesty byla pěkná silnice, ale pak v rekonstrukci, místy štěrk, bagry, náklaďáky sypající suchý a prašný štěrk.

Občas jsme míjeli tak nádherné výhledy, že jsme neodolali a zastavili, jen se na chvíli pokochat tou nádherou. Byla to pastva pro oči, ale i pro duši. Tady v horách bylo takové zvláštní ticho, úplný klid a mír, které námi prostupovali. Mlčeli jsme a jen se dívali. Nádhera a absolutní relaxace. Když jsme se dostatečně nabažili, opět se nám nedařilo nastartovat čtyřkolku. Chvíli jsme už byli zoufalí, v horách nikde nikdo, kromě těžké techniky asi 10 km zpátky, jsme cestou nepotkali ani živáčka. Nakonec se naštěstí chytla a my pokračovali v cestě. První zastávku na náhorní plošině jsme udělali u jeskyně Tsanís, kterou jsem si chtěla prohlédnout. Byla hodně zvláštní, trochu jiná, než jeskyně u nás a samozřejmě opuštěná a neosvětlená. Bohužel se mi nepodařilo ty krásné krasové útvary vyfotit.

Konečně jsme dojeli na Omalos. Náhorní plošina se nachází v Lefka Ori, má tvar nepravidelného kruhu o průměru asi 4 km. Dojeli jsme až na hřeben Xyloskalo, kde začíná vstup do soutěsky Samaria a také turistické trasy na Kallerghi a Gigilos, odkud je výhled na severní Krétské moře i na jižní Lybijské. Výstup jsme započali v nadmořské výšce asi 1200 metrů a podařilo se nám vystoupat do 1680 m.n.m., ale na vrchol jsme bohužel nedošli. Bylo to nad naše síly. Kamenitý terén s turistickou stezkou moc společného neměl a chtělo to pohorky a lepší vybavení. Přestože jsme byli v horách, slunce do nás pralo nemilosrdnou silou a rychle docházely síly. Raději jsme to vzdali v půlce, i tak jsme viděli část nádherné soutěsky a majestátní vrcholy nad námi. Rozhodně výlet i výšlap stál za to. Cestu zpět jsme opět volili jinudy, tentokrát přes hory, na jejichž vrcholcích se točily větrné elektrárny. Přestože se otáčely, připadalo nám, že je bezvětří. Opět tu vládl božský klid a ticho, zastavili jsme a pozorovali Kri-kri, jak žvýkají trnité keře. Pravděpodobně mají ústní dutiny z plechu.

Cestou dolů jsme sjížděli ostré serpentiny, lemované kvetoucími oleandry. Míjeli jsme také bílé bedýnky rozmístěné po stráních - výrobny vynikajícího medu. Zdejší typický med je tymiánový, krásně voňavý a výraznější chuti než český lesní med. I tady na kopcích rostou olivovníky, pod mnohými již byly roztažené sítě připravené pojmout letošní sklizeň. Ta probíhá většinou v prosinci, kdy se sejdou celé početné rodiny , lezou po kopcích s holemi a setřásají ze stromů olivy, které nespadly samy. Poté se sítě stahují a na oslech, nebo terénními auty svážejí k lisování oleje. Krétské pokrmy se připravují výhradně na olivovém oleji, něco jako sádlo tu neznají a jídelníček je bohatý na ryby, tmavé maso, převážně jehněčí, spousty zeleniny a ovoce s jogurtem. K tomu připočítejte pohodový život beze stresu a výsledkem je dlouhověkost bez infarktů a dalších civilizačních chorob.

SO 12.10.2013 30°C jasno

Elafonisi, Falasarna 205 km autem

Vzhledem k opakujícím se potížím se startováním čtyřkolky jsme se rozhodli zajet do půjčovny a požádat o opravu nebo výměnu vozítka. Tušili jsme, že vzduchový filtr dostal na prašných cestách svou dávku a je třeba ho vyčistit. Přijeli jsme k půjčovně v 9,30 ráno, kdy se otvírá a skutečně dveře byly dokořán. Sem tam proběhla kočka, v půjčovně spousta vystavených kol, elektrokol, skútrů, před půjčovnou několik aut, na věšáčku u dveří visely klíče s visačkami s SPZ, na pultě pokladna, ale nikde nikdo. Jak typické! Už nás to ani nepřekvapilo, sedli jsme si před půjčovnu a mazlili se se zdejšími vyhublými kočičkami. Jsou krásné, mají atletické postavy a kraťoučkou srst, aby přežily zdejší úmorná vedra. Většinou však nikomu nepatří a živí se odpadky z popelnic a zbytky od turistů. Bylo nám jich líto.

Po asi 20 minutách čekání vyšla z vedlejšího obchodu paní, nesoucí zbytky jídla kočkám a ptala se nás, zda sháníme Manolise. Manolis byl majitel půjčovny, paní mu ochotně zavolala a telefon nám předala. Domluvili jsme se, že se na čtyřkolku přijede podívat. Přijel na skútru s kávou v kelímku v ruce, párkrát čtyřkolku s obtížemi nastartoval a omlouval se, že jí nedokáže opravit na počkání a nabídl nám na jeden den místo ní auto. Bylo nám to líto, na druhou stránku jsme této skutečnosti využili k delšímu výletu, na pláž Elafonisi na jižním pobřeží, která by se čtyřkolkou zůstala nedostupná. Těšila jsem se, že navštívíme jednu z nejkrásnějších pláží na Krétě, jen mě mrzelo, že zrovna v sobotu, kdy hrozilo, že zde bude ještě více turistů než jindy.

3 km od půjčovny byl nájezd na „dálnici“, kterou jsme chtěli využít alespoň do Kissamosu. Zdejší dálnici hrdě nazývají „National Road“, ovšem s dálnicí středoevropských měřítek to nemělo nic společného. Většinou jde o dvouproudou silnici s širokým odstavným pruhem, ve kterém se jezdí, jako u nás v pomalejším pruhu. Mnohým turistům však chvíli trvá, než to pochopí a pak provoz trochu vázne, dokud nějaký Řek nezačne blikat a troubit jako o život. Dopravní značení je v katastrofálním stavu. Některé značky jsou úplně zarostlé vegetací, jiné vyšisované a čitelné pouze ze vzdálenosti několika metrů, nadpoloviční většina značek je pospreyovaných nebo polepených samolepkami. Stejné to bylo i na Lefkádě, soudím, že se takto zřejmě baví řecká mládež. I z dálnice bylo co obdivovat, leč za okénky klimatizovaného prostoru nebyla cítit ta všudypřítomná vůně, neovíval nás teplý větřík a v násobné rychlosti oproti čtyřkolce, nebyla jízda tak záživná. Výhodou bylo, že nás auto rychle dopravilo tam, kam bychom na čtyřkolce jeli celý den.

Pláž Elafonisi nás nezklamala, úchvatné moře s příjemně teploučkou vodou, bílý nebo narůžovělý písek, jemný jako mouka a v šelfech nánosy malých mušliček a lastur. Rostou zde pouštní narcisy a jiná vzácná flora, z toho důvodu jsou duny za pláží obehnány lany s upozorněním zákazu vstupu. Bylo tu poměrně málo lidí, přebrodili jsme se mělčinou na vzdálenější část pláže bez barů, slunečníků a lehátek a vychutnávali tu nádheru. Zůstali jsme až do odpoledne, než nás přepadl hlad. Po jídle jsme se pomalu vydali zpět a napadlo nás zajet se ještě podívat na pláž Falasarna, vzdálenou jen 40 km od hotelu. Když jsme měli auto, nebyl problém zůstat někde až do večera. Opět nás čekala fantastická pláž, téměř liduprázdná a moře snad ještě teplejší. Tady poprvé byly trochu větší vlny, takže se konečně i můj muž vyřádil. K oběma plážím se dalo přijet autem po silnici. Pak stačilo dojít pár metrů horkým jemným pískem a vybrat si místo. Odjížděli jsme v 18,30 a teploměr v autě ukazoval 30°C.

NE 13.10.2013 30°C jasno

Souda, Kalyves 64 km autem

Ráno jsme dle domluvy zajeli k půjčovně. Manolis už na nás čekal a omlouval se, že filtr nelze opravit a nový přijde až v úterý. Nabízel nám vrácení peněz, nebo si necháme auto za stejnou cenu. Měli jsme půjčeného Opla Micru, prakticky nové auto s klimatizací a slušnou výbavou, které se tu běžně půjčuje za 30 €/den. Nabídka se nám zdála velmi seriózní, navíc už jsme věděli, že se podíváme tam, kam bychom se čtyřkolkou nedojeli.

Tentokrát jsme vyrazili do přístavního města Souda, kde jsme navštívili krásně upravený, leč smutný britský válečný hřbitov nacházející se těsně u moře. Odtud byl pěkný výhled na záliv i přístav. V přístavu právě kotvil obrovský trajekt, který jsme si mohli zblízka prohlédnout. Souda je moderní město s vojenským i civilním přístavem a na romantické procházky to tu moc nebylo. Vydali jsme se tedy do Kalyves, vesnice vzdálené od Soudy jen pár kilometrů. Návštěvu zdejší kamenné taverny Koumos (www.koumos.gr)nám doporučila delegátka z cestovky. Úzká příjezdová cesta vypadala, že vede někam do olivovníkového háje, ale nakonec nás dovedla do cíle. Tohle jsme tedy nečekali.

Kamenná taverna je ve skutečnosti skanzen rozkládající se na kopci nad vesnicí. Pojme na 300 hostů a uvnitř najdete venkovní muzeum, kde uvidíte, jak žili Kréťané před 50, 100 či 200 lety a jak žijí dnes. Všechno je zde z kamene, který sem byl dovezen z Lefka Ori a všechno je pod širým nebem. Vstupné do skanzenu je zdarma, ale žádají o podporu zakoupením drinku. Moc se nám tu líbilo, rozhodli jsme se je podpořit zakoupením oběda. Jídlo bylo naprosto vynikající, víno naprosto odporné. To se nám ještě v Řecku nestalo, ale toto víno se skutečně pít nedalo. Po jídle jsme si prohlédli celý areál, projít všechny domky a chýše autenticky vystavěné podle původních obydlí , trvalo více než půl hodiny.

Po prohlídce a vydatném obědě jsme se potřebovali trochu natáhnout, tak proč nezkusit zdejší pláž. Byla také moc pěkná, našli jsme si zátoku, kde jsme byli sami. Na pláži byl tentokrát světle hnědý jemný písek a voda teploučká, tak jsme tu strávili kus dne. Když jsme v pozdním odpoledni jeli zpět kolem Chanie, zastesklo se nám po tomto nádherném městě, rozhodli jsme se udělat si zde zastávku s občerstvením. Opět jsme se prošli po té úžasné promenádě v Benátském přístavu s majákem, opět pozorovali zdejší čilý ruch. To město má neopakovatelnou atmosféru a v neděli, kdy tu bylo o poznání více domorodců, bylo ještě živější a zajímavější.

Na večeři jsme zajeli do restaurace Platanias Palace (www.plataniaspalace.gr), která se nám vryla do paměti a tak se nám zde líbilo, že jsme jí následující večer navštívili znovu. Přivítal nás nesmírně sympatický číšník, panovala zde uvolněná a přátelská atmosféra. Jídlo bylo fantastické a i víno, které někde občas chutnalo trpce, zde bylo delikátní. Z desítek řeckých tavaren, které jsme během dovolené navštívili, se tato umístila na první příčce a po všech stránkách. Po večeři nám jako pozornost podniku naservírovali dezert pannacotta a samozřejmě pálenku. Milý číšník nám mával na rozloučenou, dokud jsme nezmizeli z dohledu. Vraceli jsme se ve 22,30 hodin a na teploměru bylo 24°C, to byla zatím nejteplejší noc.

PO 14.10.2013 30°C jasno

Varipetro, Falasarna 94 km

Ráno jsme si chtěli dát snídani v jedné gyrosárně v Platanias, ale v pondělí byl trochu problém najít vůbec nějaký podnik, kde se neuklízí a je otevřeno. Pondělní den Kréťané zřejmě věnují velkému úklidu, všude hučely vysavače a voda z hadic umývala chodníky a podlahy venkovních sezení u taveren. Nakonec jsme se spokojili s kávou a vyrazili do nedaleké vesničky Varipetro, do které jezdí turistický vláček ke klášteru Agia Kyriaki, který nás zaujal v letáku. Klášter se nachází v krásném prostředí na skále uprostřed chráněných tamaryškových hájů.

Po několikerém zabloudění se nám vesnici přece jen podařilo najít, ale klášter nikde. Navštívili jsme místní kostelík, zase jiný než několik desítek různorodých kostelíků, které jsme již na Krétě viděli. Klášter se měl nacházet někde v kopcích nad Varipetro, ale nikde jsme ho neviděli. Rozhodli jsme se někoho zeptat, byl to vyhlášený klášter, turisty obdivovaný, tak snad někdo poradí. Zastavili jsme u asi šedesátileté domorodky v černém šátku a anglicky požádali o radu. Vševědoucně se zatvářila, pokývala, jako že rozumí a spustila rozsáhlý a pokud mohu soudit, velmi květnatý monolog, trvající asi 5 minut, pochopitelně řecky. Vysvětlovala i hbitýma rukama a tělem, ale my jí nerozuměli ani slovo. Chvíli jsme se usmívali, pokyvovali, děkovali za radu a snažili se jí zastavit, ale nebylo to vůbec možné. Několikrát jsme v řeči té ženštiny zaslechli název kláštera a také Limnopoulis, což jsme věděli, že je z Varipetra kousek. Když konečně snad po 5 minutách skončila svoji rozsáhlou řeč, rozloučili jsme se a jeli směr Limnopoulis.

Po pár kilometrech jsme skutečně narazili na ukazatel ke klášteru, pak už to bylo jednoduché a za chvíli jsme parkovali u vzorně obdělaného bramborového pole bez jediného náznaku plevele. Mezi řádky byla úhledně, snad podle pravítka natažená zavlažovací hadice. U vstupu na klášterní pozemek začínala jakási botanická zahrada, kde zdejší obyvatelky pěstovali všechny možné ovocné stromy a keře. Na stromech právě dozrávala granátová jablka, pomeranče, citrony, mandarinky, fíky, avokádo, jedlé kaštany, kdoule, olivy a další plody, které jsem vůbec nedokázala určit. Z okrasných rostlin jsem viděla do dálky modře zářící hořcové keříky, štětkovce s karmínově zbarvenými květy a pod nimi fialkově kvetoucí ospeospermum a levandule. Byl tu i záhon s růžemi obsypanými květy a dorůstajícími do bezmála třímetrové výšky. Nádherná, barevná a voňavá přehlídka nabádající k zastavení a pokochání se. V botanické zahradě byl malý dřevěný domek – obchůdek s výrobky zdejších jeptišek. K prodeji nabízely typické krétské produkty: ručně vyrobené mýdlo z olivového oleje, med s příchutí tymiánu, různé masti a kapky, zavařeniny, ale také výšivky, keramiku a jinou ruční práci.

Klášter má rozlehlý pozemek, protkaný úpravnými kamennými chodníčky a dřevěnými mostíky přes potůčky, stékajícími z horských pramenů. K odbočkám z chodníčků byly instalovány krásné dřevěné rozcestníky a ukazatele, ale všechny nápisy byly v řečtině. Procházeli jsme se touto úžasnou zahradou, kde jsou skryty kapličky s krásnými výhledy, jeskyně poskytující chládek v úmorných vedrech, malý kaňon s řekou a další krásná místa. Samotný klášter a budovy poskytující obydlí zdejším jeptiškám jsou vybudovány na skále tyčící se uprostřed tohoto pozemku a vede k němu několik cestiček s kamennými schody lemovanými zábrádlím, vyrobeným z pokroucených větví stromů. Další úchvatné místo nabízející božský klid a pohlazení na duši, které na Krétě rozhodně stojí za návštěvu.

Cestou zpět jsme měli v plánu dát si jen lehký oběd v gyrosárně, která již měla uklizeno. Pita gyros s hranolkami za 2€, ale sen o lehkém jídle se rozplynul, sotva nám jídlo naservírovali pod nos. Odpoledne jsme jeli opět na pláž Falasarna, kde se nám tolik líbilo, že jsme zde zůstali až do večera. Tentokrát nebyly téměř žádné vlny a moře bylo tak klidné, že jsem občas na mělčině zahlédla skupinku malých stříbrných rybek.

Pro večeři jsme znovu zvolili tavernu Platanias Palace, tentokrát jsme si dali jedno z nejdražších jídel – velké plato s plody moře a několika druhy ryb. Opět jsme nebyli zklamáni, jídlo bylo perfektně připravené, filety z mečouna a lososa neměly jedinou kostičku a krevety i chobotnice byly křehké a šťavnaté. Luxusní gurmánský zážitek byl završen, když nám jako dezert přinesli čokoládový dort se zmrzlinou a kopcem šlehačky. Po takové večeři nezbylo, než se odvalit do postele.

ÚT 15.10.2013 29°C jasno

Kourna Lake, Georgioupolis 137 km

Poslední den dovolené jsme si chtěli náležitě užít a povedlo se! Ráno jsme začali jak jinak, než v oblíbeném kafenionu v Tavronitis. Majitelka nás už považovala za domácí a bez ptaní s úsměvem na tváři rovnou přinesla přesně tu kávu, kterou jsme si tu objednávali už několikrát. Při výborné snídani jsme se nechali unášet zdejší poklidnou atmosférou. Bylo nám smutno, když jsme si uvědomili, že jsme tu naposled. Zahnali jsme rychle chmury a jali se užít si další krásný krétský den.

V itineráři trasy jsme jako první měli Kourna Lake. Jezero se nachází v krásné krajině v údolí mezi kopci a je to jediné přírodní sladkovodní jezero na Krétě. Je poměrně malé, průměr je asi 1 km. Jeho dno a břehy jsou pokryty jemným bílým pískem. Kolem části jezera jsou mokřady a křoviny, které jsou útočištěm pro mnoho druhů živočichů. Na břehu jsou půjčovny loděk a šlapadel a samozřejmě několik taveren. Na písčité pláži si lze půjčit lehátko se slunečníkem, ale my jsme si půjčili šlapadlo.

Došlapali jsme na protilehlý břeh ke křovinám, kde se nám několikrát podařilo zahlédnout vzácné želvy Diamondback Terrapin (Malaclemysterrapin) a také vodního hada asi 1,5 metru dlouhého. Přestože na jezeře žije spoustu vodního ptactva, voda je průzračně čistá a díky písku má modrou barvu stejně jako moře. Po projížďce jsme se občerstvili v jedné ze zdejších krásných taverniček a vyrazili k hlavnímu cíli dnešního dne – městečku Georgioupolis, vzdáleného asi 4km od jezera.

Toto krásné městečko nás doslova nadchlo, nádherná architektura, malebné náměstíčko, bílý kostelík v moři a fantastická 9 km dlouhá pláž. První jsme se vydali na procházku ke kostelu Agios Nikolaos v moři. K tomuto malému bílému kostelíku vede cesta po kamenném náspu. Procházka po tomto molu ze sopečných kamenů byla opravdu jedinečným zážitkem. Násep je omýván mořem a mezi kameny jsou mezery, ve kterých se to hemží životem. Pozorovali jsme malé kraby, langustičky, barevné rybky hbitě mizící v hlubině, v proudu se vlnící korály a další mořskou drobotinu. Na konci nás čekal neobvyklý církevní stánek, ze všech stran obemknutý mořem.

Po prohlídce městečka jsme nedočkavě zamířili na zdejší pláž, která už z dálky lákala svým zlatým pískem a akvamarínově modrou vodou. Jakmile jsme ponořili nohy do vyhřátého jemného písku a smočili těla v teploučké, zlehka šplouchající vodě, připadali jsme si jako v ráji. Tady se nám opravdu moc líbilo. Až příště navštívíme Krétu, je Georgioupolis místo, kde bychom chtěli být ubytováni. Poslední den nám utekl ještě rychleji, než ty předchozí a s přicházejícím večerem nezbývalo než se vrátit do hotelu a sbalit kufry. Odjezd z hotelu byl nahlášen ve smrtící čas 4:50 ráno. V půl desáté večer jsme vrátili auto do půjčovny, zašli na poslední večeři do blízké restaurace Kyano na pláži (http://www.kyano-restaurant.gr/)a užili si poslední romantický večer na Krétě. Večeře byla vynikající, opět jedna z restaurací, do které bychom zašli rádi znovu, ale… Tak snad někdy příště…

ST 16.10.2013 - 1880 km letadlem

Heraklion 9:25 hod. 25°C jasno, Praha 12:30 hod. 8°C zataženo, přeháňky

další cestopisy
Fotoalba
Komentáře
2
Řadit podle času | Řadit podle vláken vzestupně sestupně

Při vkládání příspěvku do diskuze jako neregistrovaný uživatel budete mít u vašeho příspěvku zobrazenu IP adresu

:-) :-( ;-) :-P :-D :-[ :-\ =-O :-* 8-) :-$ :-! O:-) :'( :-X :-)) :-| <3 <:-) :-S >:) (((H))) @};-- \o/ (((clap))) :-@
fyschy
09.06.2015 20:40 109.81.209.***
Paráda  

Super čtení

Jiří Vošahlík
01.11.2013 15:28 193.85.153.***
 

Nádherné počtení o jistě stejně tak nádherné dovolené. Díky!

Zpět na všechny diskuze