A | B | C | D | E | F | G | H | CH | I | J | K | L | M | N | O | P | R | S | T | U | V | W | Z

Řecko - Cestopisy

Cesta do jednoho "domova snů".

Ostré řecké slunce, hluboko pod námi modré moře, na stole terasy vynikající frappé a jen pár metrů za námi je onen "domov snů". Občasný domov vévodkyně Elisabeth Amalie Eugenie Bavorské, smutné císařovny rakouské, královny české, maďarské chorvatské, lombardské a jeruzalémské. Jsme na Korfu.

Cesta do jednoho„domova snů“

Příprava na cestu není vůbec jednoduchá. Máme sice několik místních map, ale každá je bohužel trochu jiná. Snažím se mezi nimi vybrat si tu nejkratší variantu cesty. Moje žena už má ale s mými zkratkami své zkušenosti a tak se staví k mému itineráři s notnou dávkou skepse. Opět měla pravdu. Do Kerkýry přijíždíme se značným zpožděním. Orientovat se zde podle místních map je totiž docela problém. Silnice, uvedená na mapě místní půjčovny aut se nám někam záhadně ztratila. Zato jsme se strefili na silnici, která na mapě vůbec nebyla. A tak jsme do Kerkýry přeci jen dorazili. Vzhledem ke zpoždění jsme městem jen projeli a míříme dál. Jezdíme tak trochu cik cak. Místní silnice se proplétají mezi množstvím kopců, stoupají v serpentinách nahoru a hned zase klesají, aby nás přeci jen nakonec dovedly tam, kam jsme původně chtěli. Náš vypůjčený fiátek zacouval do posledního prázdného místa po straně silnice. Pár kroků do kopce nás přivádí před obyčejná mřížová vrata. Jsme u cíle. Nad dveřmi je řeckými písmeny vyveden jednoduchý nápis „Αχίλλειο“. Protože jsem studiu řeckého písma věnoval před cestou ostudně málo času, nebudu tady dělat machra, že ho bůhví jak ovládám. Použiji raději jazyka nám srozumitelnějšího. Vystoupali jsme po schodišti nahoru. Přímo před námi je ve své celé kráse, či nevkusu, podle toho, kdo se na něj dívá, romantický zámeček rakouské císařovny Sisi – Achilleion. Vévodkyně Elisabeth Amalie Eugenie Bavorská, císařovna rakouská, manželka Františka Josefa I., královna česká, královna maďarská a také královna chorvatská, lombardská, nebo jeruzalémská. Výčet jejích titulů je nesmírně dlouhý a obsahuje více než čtyřicet položek. A také to byla „holubička“ pro svého bratrance a blízkého přítele Ludvíka II. Bavorského. Její nejbližší přátelé jí říkali Sisi. Už od jejího útlého mládí. Někteří její životopisci ale tvrdí, že původní její přezdívka byla Lisi. Je to pochopitelnější, když se jmenovala Elisabeth, tedy Líza. Sissi z ní udělal až film a jeden animovaný seriál. Ono to není totiž jedno a totéž. Sisi se čte jako Sízi na rozdíl od Sissy, což se vyslovuje tak, jak je to napsáno. Sisi udělala z císařovny až jedna chyba v jejím dopise, ve kterém se podepsala jako Sisi. A tak jí to zůstalo. Zámeček, vystavěný v prapodivném slohu, kolem něj krásně udržovaná zahrada, přeplněná kopiemi antických soch, palmy, romantické výhledy na Jónské moře a všude kolem je Sisi. Skoro ji vidím, jak kráčí upravenou zahradou až k jejímu samému konci. Tam usedá na lavičku a noří se do své oblíbené Homérovy Illiady. Osmimetrová socha vítězného Achillea tam ale ještě nestála. Tu tam nechal umístit až císař Vilém II. Sisi byla krásná a trochu tajemná žena, jejíž romanticky laděný a zároveň i tragický osud přitahuje dodnes. A nejen poutníky, kteří den co den dobývají zdi tohoto zámečku. Její příběh zlákal i řadu scenáristů, spisovatelů i režisérů, kteří se snažili předložit veřejnosti svůj pohled na tuto nekonformní ženu. Velice krásná, vzdělaná a emancipovaná žena, která celým svým životem dávala najevo touhu po osobní svobodě a nechuť k strohému a upjatému španělskému ceremoniálu rakouského dvora. Přesto, že jsme dorazili k zámečku v docela brzkém dopoledním čase, nádvoří, zahrada i samotný zámek jsou plné lidí. Je tu mumraj, jak na stavbě Babylonské věže. Kolem nás hlaholí směs nejrůznějších jazyků. Pochopitelně převládá angličtina. Ale slyšíme i němčinu, francouzštinu, italské staccato, měkkou španělštinu a nesmí pochopitelně chybět ani řeč velkých cestovatelů, kterými jsou Japonci. Pátráme, s kým bychom se mohli svézt dovnitř, abychom zachytili alespoň něco z výkladu. Objevujeme ruštinu a taky polštinu. Inu, v nouzi to musí stačit. Ale teď naše uši zachytili jazyk nám velmi blízký. Zajásali jsme. A hned jsme se nenápadně přidali k velké slovenské výpravě v čele s velice řečnou dámou. Lístky jsme si ovšem koupili. Ono to ani jinak nešlo. U vchodu stál velmi pečlivý strážce a každého důkladně kontroloval. A tak jsme s bratry a sestrami Slováky prošli nejen celý zámek, ale i přilehlou zahradu. Budiž jim za to dodatečně dík. Milovníci architektonického purismu při pohledu na stavbu zámku i celý areál asi zapláčou. Císařovně Alžbětě to může být určitě fuk. Jí tady bylo dobře. A zámek si nechala vyzdobit podle svého vkusu. Jak už jsem se zmínil, nebyla to zrovna žena konformní. Její záliby, ať už to byla antika, nebo jízda na koni, v čemž byla úplný přeborník, nebyly zrovna poplatné dobovému vkusu, tím méně vhodné pro panovnici středoevropské velmoci. Ale císařovna si dělala, co chtěla ona sama. I za cenu jakéhosi ideového rozchodu s císařským dvorem a se svým císařským manželem, který jí zahýbal se známou vídeňskou herečkou Katharinou Schrattovou. Zámek i zahrada jsou plné kopií antických soch. Terasu oživují řecké múzy, v parku se pitvoří satyrové, u schodiště vítají návštěvníky krásní efébové s holými zadečky a úplně v čele zahrady, na samém výběžku u nádherné vyhlídky do kraje, se tyčí osmimetrová socha vítězného Achillea. Nejkrásnější je ovšem socha umírajícího Achillea německého sochaře Hertera. Ta má na rozdíl od ostatních kopií skutečnou uměleckou hodnotu. Achilleus zde marně obrací oči vzhůru k olympskému nebi. Nebylo mu pomoci. Jeho osud byl předurčen. A malý kousek pod terasou sedí zadumaný Lord Byron, jehož básně císařovna tak ráda pročítala. No, a aby byl výčet úplný, je třeba ještě přidat dórské pilastry a sloupoví s kolorovanými jónskými hlavicemi. Je to zkrátka směsice všeho možného od antiky, přes prvky pseudorománské až po neoklasicizmus. Nejsme tady ale od toho, abychom cokoli kritizovali. Už jmenovat zde císařovnu její přezdívkou Sisi, mně připadá nepatřičné a až nestoudné. Něco jako svatokrádež. Nemám na to právo. Zdá se mi to až příliš intimní, jako zásah do jejího soukromí, které si tak střežila. Při pohledu na její portrét, visící v jednom z pokojů zámku, si připadám jak řecký mýtický sochař Pygmalion, hledící na jím právě vytvořenou sochu bohyně Afrodity, kterou nazval Galatheou. Tak dlouho Pygmalion ukecával bohy, až mu ji nakonec oživili. Ale Pygmalion byl nakonec stejně zklamaný. Tento portrét určitě neobživne, tak jako Galathea. Císařovna by se probudila do divného světa. Do světa, který je na hony vzdálen tomu všemu, co milovala. Z portrétu se na nás dívá krásná tvář, poznamenaná melancholickým smutkem. Její život nebyl jednoduchý. Strohá dvorská etiketa tížila její svobodomyslnou, romantickou duši a císařovna byla po boku svého manžela nešťastná. Velkou ranou pro mladou císařovnu byla i smrt její tehdy dvouleté dcerky Sofie, která podlehla jakémusi průjmovému onemocnění na cestě v Maďarsku. Za několik let po smrti své dcery navštívila císařovna ostrov Korfu a velice si zamilovala jedno místo na vysokém pahorku nad mořem. „Toto je domov mých snů“, prohlásila údajně při pohledu z pahorku na širé moře a na vesničky, roztroušené po zalesněných stráních. Pohled na panorama krajiny dole pod námi až směrem k moři je skutečně nádherný. A to za časů císařovny Alžběty nebyl tento pahorek tak zarostlý stromy, jako dnes. Sem si jezdila léčit bolavou duši a svou melancholii. Pravděpodobně i injekcemi kokainu. Tady si, třicet let po své první návštěvě, nechala postavit toto romantické obydlí, dokonale vyhovující jejímu vkusu i duševnímu rozpoložení. Toto místo milovala. Tady mohla studovat své oblíbené antické autory v řeckém originále, mohla se tu bez odsuzujícího dohledu vídeňského dvora i prohánět na koni a také zde mohla, o samotě, jen s nekonečným mořem, truchlit nad svým jediným, tragicky zemřelým synem Rudolfem. Výstřely v Rudolfově loveckém zámečku Mayerling byly pro ni poslední ranou. Rudolf zde, tak, jak mu přisoudil až neuvěřitelně romantický způsob čestného souboje, ukončil sám svůj život. Jeho příběh by byl hodný červené knihovny, kdyby to nebyla příliš drsná skutečnost. Arcivévoda a korunní princ Rudolf nejdříve ale zastřelil svou milenku, mladičkou baronesu Mary Vetserovou. Potom otočil zbraň proti sobě. Jeho matka, císařovna Alžběta, ho přežila jen o devět let. Na samém sklonku devatenáctého století byla tato výjimečná žena zavražděna duševně vyšinutým anarchistou Luigi Luchenim, když se procházela na promenádě u Ženevského jezera. Nevím, jestli si uvědomují Japončíci vedle nás, nebo támhle ti zazobaní Rusové, že až brutálně vnikáme do intimního soukromí osoby, která si zaslouží jen náš obdiv a úctu. Nevšímavě prošli kolem jejího portrétu. Za chvíli vyjdou ven a odfajfkují si další položku ze svého cestovního programu. Císařovna celý svůj život utíkala sama před sebou. Před zatuchlou nádherou habsburského dvora se uchylovala do samoty a do cest po světě. Výčet jejích cest je neuvěřitelný. Anglie, Madeira, Švýcarsko, Portugalsko, Španělsko, francouzská Riviéra, Maroko, Alžír, Řecko, Egypt i turecká Trója. Nejlépe se ale cítila zde. Na svém milovaném Korfu, ve svém zámečku, který pojmenovala po Homérově hrdinovi Achilleovi. Achilleus je všude, v parku, v zámečku, sochy i obrazy. Achilleus a Trojská válka jsou zde ústředním motivem. Odkaz císařovny Alžběty ctil i německý císař Vilém II., který zámeček po její smrti odkoupil od jejích dědiců. Na samém konci zahrady, na severní straně směrem ke Kerkýře, nechal umístit impozantní bronzovou sochu Achillea vítězného. Achilles stojí na piedestalu v plné zbroji, v jedné ruce drží kopí a v druhé štít s hlavou Gorgony. Domov snů. Ještě jednou zde připomínám údajný výrok císařovny Alžběty. Do domova svých snů jezdila zpravidla na jaře a na podzim. Dvakrát do roka. Podnikala dlouhé vyjížďky na koni do okolí, bavila se s obyvateli a také jim i pomáhala, když bylo potřeba. Ve vesničce Gastouri pod kopcem financovala například vrtání nové studny při nedostatku vody. Její citlivá duše byla vystavena mnoha ranám. Nebyla to jen smrt jejího jediného syna Rudolfa a smrt její malé dcerky. Její švagr, arcivévoda Maxmilián Rakouský, který se stal mexickým císařem, byl po svém velmi krátkém panování zastřelen mexickými povstalci. Maxmiliánova žena Charlotta, Alžbětina velká přítelkyně, krátce po svém návratu do rezidence Miramare v Terstu zešílela a musela být až do konce svého života hospitalizována v ústavu. Její milovaný bratranec a velmi blízký přítel bavorský král Ludvík II. se utopil za podezřelých okolností v Starnbergerském jezeře v jižním Německu. A rok poté její sestra Sofie uhořela při požáru, vzniklém při charitativním plese v Paříži. Rána za ranou padala na ubohou císařovnu, která se snažila všechny své trable a deprese kompenzovat nebývalou osobní aktivitou. Jezdila světem, studovala jazyky, zajímala se o umění, psala poezii. A pak se opět vrátila do domova svých snů. Sem. Do svého zámečku, kde byla obklopena vším, co měla ráda. Mořem a světem antiky. A klidem řeckého venkova. Prošli jsme zámek a vrátili se do zahrady. Ta vypadá dnes asi trochu jinak, než v době smutné císařovny. Jen to množství soch a sošek je asi stejné, jako dřív. Ostatně, můžeme vidět jen část celé zahrady. Jen tu, která je v nejbližším sousedství zámku. Cestičky, ukryté ve strmých svazích pahorku, po kterých se proháněla Sisi na koni, jsou turistům zapovězené. K vidění toho mají ale dost a dost v okolí zámečku. Kdo se umí dívat, ten i vidí. Ten dokonce uvidí i krásnou Sisi s melancholicky smutnou tváří, celou v černém, dlouhém šatě, procházející se mezi sochami. Je krásná i v páté dekádě svého života. Nad hlavou drží bílý slunečník a druhou rukou skrývá svou tvář za hnědým vějířem. Teď už nepotřebuje své řecké učitele. Mluví řecky zcela plynně, tak jako vesničané z Gastouri dole pod svahem. Moc si svého zámečku neužila. Pouhých šest let. Dvě léta před dovršením devatenáctého století umírá rukou šíleného vraha. Teď možná vyslovím myšlenku až provokativní. Ale cítím to tak. Její smrt byla pro ni vlastně vysvobozením. Její celý život byl jeden mučivý sen. Neměla duši vládkyně. Její jemná umělecká duše uměla vnímat krásy světa, ale nikoli překonávat jeho nástrahy. Vzpomínka na Achilleon a jeho smutnou majitelku vyvolává docela příjemné emoce. Emoce, které byly umocněné srpnovým řeckým sluncem, vynikajícím frappé a naprostou cestovatelskou pohodou. Kde jinde tedy ukončit tuto fázi putování po Korfu, než v kavárničce, která má strategicky umístěnou terasu vysoko nad mořem a jak jinak, než u vynikajícího frappé. Takových krásných vyhlídek, jako je ta, na kterou jsme se uchýlili po prohlídce Achilleionu s přáteli, je ostatně v Řecku, i zde na Korfu, úplná inflace. Několik jsme jich už zde měli možnost navštívit. A pořád se jich nemůžeme nabažit. Je úplné bezvětří a pálící slunce nám trochu rozostřuje pohled na hornatou albánsko-řeckou hranici na druhé straně průlivu. Káva je dopitá. Sjíždíme v serpentinách dolů k moři a dlouhým obloukem objíždíme kerkýrské letiště. Hned za ním začíná Paleopolis. Ale to už se mohu věnovat zcela pohledu do připraveného itineráře. U volantu se teď střídají naši přátelé.

www.oknodosveta.webnode.cz

další cestopisy
Fotoalba
albumimgjBEO2FT2

Korfu - Achilleon

05.04.2013
Komentáře
0
Řadit podle času | Řadit podle vláken vzestupně sestupně

Při vkládání příspěvku do diskuze jako neregistrovaný uživatel budete mít u vašeho příspěvku zobrazenu IP adresu

:-) :-( ;-) :-P :-D :-[ :-\ =-O :-* 8-) :-$ :-! O:-) :'( :-X :-)) :-| <3 <:-) :-S >:) (((H))) @};-- \o/ (((clap))) :-@