A | B | C | D | E | F | G | H | CH | I | J | K | L | M | N | O | P | R | S | T | U | V | W | Z

Řecko - Cestopisy

Postřehy z Korfu

Pohodová dovolená a putování po ostrově s dvěma mladými přáteli.

==== **Postřehy z Korfu** ====

Občas je docela výhodné bydlet poblíž letiště. Bez problémů jsem na Ruzyňské letiště stihl odvézt svou ženu i všechna zavazadla, vrátit se domů, šoupnout auto do garáže, otevřít láhev vodky, řádně si loknout na kuráž a poté vyrazit na autobus. Zbytečně jsem ale spěchal. Naše letadlo mění na poslední chvíli pneumatiky a tak nabíráme při odletu hodinové zpoždění. Alkohol příjemně hřeje v žaludku a zahání mírnou nervozitu, která je před prvním letem přeci jen pochopitelná. Dlouho jsme se nemohli rozhodnout, kam vlastně pojedeme tento rok na dovolenou. Až to jednoduše rozhodla naše dcera. Dala si dohromady naše blízké narozeniny a tak se v ní urodil ten šílený nápad, zaplatit nám dovolenou. Inu, proč ne? A tak jsme projeli internet, přidali k tomu naše zbožná přání let minulých, několik tlustých katalogů a na samém konci našeho snažení se zjevil bájný ostrov Fajáků - Korfu. Můj trochu nesmělý návrh na cestu lodí byl jednoznačně zamítnut. A tak jsem byl postaven před holý fakt, že ve svém těsně předdůchodovém věku poletím poprvé letadlem. Všechno však bývá někdy poprvé.
Když jsem, posilněn vodkou, nastupoval se ženou v Praze do letadla, v duchu jsem si říkal, je to sice poprvé, ale snad ne naposled. Nebylo to naposled. A bylo to docela fajn. Letadlo přeletělo těsně nad malým klášterem Vlacherna při vjezdu do zálivu, nechalo trochu vpravo malý Myší ostrůvek a trochu drsně dosedlo na miniranvej kerkýrského letiště. Z mírného pražského klimatu se rázem ocitáme v úporném žáru řeckého léta. Z okna autobusu, který nás teď veze vnitrozemím ostrova do našeho dovolenkového obydlí, obdivujeme krásnou středomořskou krajinu s olivovými háji, piniemi a akáciemi. Obdivujeme však i umění a neochvějnou jistotu našeho řidiče, který se s velkým autobusem bravurně proplétá úzkými uličkami malých vesniček, přilepených na svazích nekonečného množství malých i velkých kopců. Tady se za volantem dá jen těžko usnout. Cestovní horečka je najednou pryč a tělem se rozlévá pocit absolutní pohody a uspokojení. Žena mne občas zkontroluje, jestli se dostatečně kochám při pohledu na malebnou korfskou krajinu. Pohled na její tvář mne ujišťuje o tom, že je spokojena také. Dovolenková atmosféra začíná působit.

Je už pozdní večer, z osvětlených taveren na promenádě zní hudba a zdá se, že tady život teprve začíná. Brzy se přesvědčujeme, že četná česká klientela zde zanechala významné stopy na dorozumívacích schopnostech místních obchodníků i číšníků. Mluví podivuhodnou směsicí všech možných jazyků, včetně běžných českých výrazů a mizerné angličtiny. V deset hodin končíme hladoví v jedné taverně. Kuřecí steak i gyros, zalité červeným vínem, jsou vynikající. Zvědavému číšníkovi vysvětluji svou špatnou angličtinou, že jsme tu teprve první den. Možná proto přináší s účtem a rozzářenou tváří i dva velké panáky Ouza. Pozornost podniku. Když nám ale ten samý číšník přináší ouzo i druhý a třetí večer, dochází nám, že je to jen snaha zkorumpovat hladového turistu a přesvědčit ho, aby si příště opět vybral tento, zajisté ten nejlepší podnik ve městě. Naše lukulské hody končí o půl jedenácté v noci. V našem bytečku je vedro, do uší bzučí všudypřítomní komáři a na Agios Stefanos se snesla naše první korfská noc.
P.S. Opravdu, za všechno může naše dcera.

Když se druhý den ráno přesouváme s kávou na prostornou terasu našeho apartmánu, praží na ní již notnou dobu slunce. Není kam spěchat. Městečko se ovšem probudilo daleko dříve před námi. Na promenádě to již hučí jako v úle. Jedna hospoda vedle druhé, mezi tím plno menších i větších krámků, turistické cetky, zmrzlina, gyros, frappé. Běžný kolorit turistického letoviska. Když míjíme tavernu, kde jsme včera večeřeli, náš číšník na nás už zdáli mává a láká nás dovnitř. „Ahoj, evening“, volám na něj česko - anglicky. Asi mi rozuměl, protože zamával a zmizel kdesi uvnitř restaurace. Scenérie pobřežních skal nutí k focení a vzduch krásně voní mořem. Vedro je ovšem zničující. Čtyřicet stupňů ve stínu však ostře kontrastuje s docela studenou vodou, která v nás vyvolává vzpomínky na dávnou dovolenou u enderáckého Baltu. Tam bylo studené úplně všechno. I vzduch. Nicméně grilované kuřecí stehno za dvě a půl východní marky dnes ocení jen skuteční pamětníci. A tak dnešní postarší turista, který si již ledacos pamatuje, se může jen s notnou mírou nostalgie dívat na jídelní lístky místních řeckých restaurací. Pokud ovšem tyto jídelní lístky přečte. Se zájmem se právě teď pokouším jeden z těchto jídelních lístků rozluštit. Po angličtině ani památky a iniciativní obsluha této restaurace připsala rukou k tištěnému řeckému textu cosi pouhou rukou. Přemýšlím, jestli to nepsal nějaký přeučený levák, jako já. Já taky píši hrozně. Ale ať se snažím sebevíc, nevidím žádné podstatné rozdíly mezi čínskými znaky a touto hatmatilkou.

Ještě před snídaní dnes vyrážíme na procházku po pláži. Je teprve půl sedmé a slunce se právě připravuje vystoupit nad obzor odněkud z druhé strany ostrova zpoza albánských hor. Moře šplouchá jak relaxační kazeta od Vangelise a mírný chladivý větřík, vanoucí od moře, je příjemně osvěžující. Dnes je odpočinkový den. Žádné výlety. Na programu je plán naší víkendové cesty autem po ostrově. U kávy a třílitrového demižonu Apélie se s našimi mladičkými sousedy dohadujeme o společné cestě. 65 € za dvoudenní pronájem Punta je docela dobrá cena. Za občasného pozdvihování sklínek je posléze dohoda uzavřena. A můžeme se těšit na cestu. Nesnesitelný žár nás přeci jen vyhání do nezvykle chladných pobřežních vod. Po krk ve vodě se toto, pro středoevropana vražedné klima, dá nějaký čas vydržet. Ožíváme až k večeru na terase kavárny Evinos, tyčící se vysoko nad mořem. Frappé, popíjené na terase s kýčovitým až pozadím zapadajícího slunce by bylo jistě skvělé, kdyby bylo jen o trochu lepší kvality. Tento smutný fakt nám však nemohl pokazit velkolepý dojem z krásného představení, které nám uspořádalo zapadající korfské sluníčko. Odlesk sluneční záře se rozeběhl po moři směrem k nám a postupně se ztratil v šeru večera. Fotografie vyšly náramně.

Řidiči místních autobusů jsou skutečně třída. Náš autobus se brzy po ránu líně vleče úzkými horskými silnicemi, bravurně kličkuje mezi zaparkovanými auty vnitrozemních vesniček, kde se skoro dotýká zdí po obou stranách. Padesátikilometrovou vzdálenost, která nás dělí od hlavního města Kerkýry, tak jedeme skoro dvě hodiny. Kerkýrské autobusové nádraží je malé a špinavé. Přechod z pohodlí klimatizovaného autobusu do dopoledního vedra je docela drsný. Procházíme dlouhým tržištěm, které je přímo přilepeno na mohutné zdi Nové pevnosti. Abychom se dostali dovnitř, musíme ji celou obejít. Pevnost vypadá skutečně nedobytně. Tisíce tun kamení, dlouhé chodby, podzemní kobky. My jsme ovšem tuto impozantní stavbu dobyli během půl hodiny. Slunce stoupá neodbytně vzhůru po obloze a rozpaluje nejvyšší vrchol pevnosti, ze kterého teď obdivujeme panorama města. Moře domů, štíhlá věž kostela sv. Spiridona, patrona města a úplně na konci masivní silueta Staré pevnosti, vystavěné někdy v 10. století na obranu před mořskými piráty. Přesto, že obě pevnosti dělí asi pět set let života, člověk by to ani nepoznal. Benátský vliv je patrný všude, kam se jen člověk podívá.
Ponořili jsme se do přeci jen příznivějšího klimatu starých a křivolakých uliček Campieli. Vysoké domy s dřevěnými okenicemi, kovové mřížoví malých balkonků, zašlé, potemnělé průjezdy, malé taverničky s jedním, či dvěma stolky a množství všemožných obchodů a obchůdků. To je Campieli. Staré město. A mezi tím mumrajem se proplétá množství motorek, skútrů a dodávek s rozbitými blinkry. Všeobecně otlučená nároží pak jasně svědčí o tom, co je vlastně příčinou té masové devastace blikačů. Takové malé Benátky. Ovšem bez kanálů. Ne nadarmo se říká, že Kerkýra je nejstarobylejší řecké město. Pevninští Řekové mají antiku a pak už jen novověk. To, co je mezi tím, to je tady. V Kerkýře. A protože jsme už pořádně unavení, usadili jsme se do jedné taverny poblíž Listonu a při kafíčku pozorujeme ten mumraj okolo nás. Neúprosná cestovatelská povinnost poznávání nás ale po půlhodině vyhání z příjemného stínu kavárny a vrhá nás opět do úděsného vedra, tentokráte ve Staré pevnosti. Tvář této mohutné stavby určovali pochopitelně její majitelé. A těch tu bylo dost. Od Byzantinců, kteří začali pevnost v desátém století stavět, přes Benátčany, kteří tu vytrvali celých čtyři sta let. Pak přišel Napoleon a francouzská okupace. A kdo jiný by mohl potom přijít, než Britové. Ti byli všude. No, a pak už bylo Korfu řecké. Jen s malou přestávkou za druhé světové války, kdy tu působili Italové a Němci. Ale ti tu už nic nestavěli. Spíš bourali. A tak bylo po válce co opravovat. Zanechal jsem ženu v malém pevnostním bistru a jen pomalu zdolávám vršek pevnosti na druhém kopci. Maják na vrcholu je dávno opuštěný, stejně tak, jako polorozpadlé latriny. Zajímavé je, že i když už celá desetiletí neslouží svému účelu, určení této stavby se dá bezpečně rozeznat čichem. A tak rychle pryč. Kombinace nechutného zápachu s horkem je až vražedná. Má žena zatím popíjí svůj Ice drink pod přístřeškem bistra a je v pohodě. Na rozdíl ode mne. Když jsem konečně slezl dolů, točí se mi z vedra hlava a je mi na nic. Pomalu se vracíme zpět kolem zdí Nové pevnosti. Už zdáli nás vítá svým neuvěřitelným zápachem trh. Slunce, které sem od rána neúnavně praží, udělalo své. Zápach zahnívajících oliv se mísí se zápachem rozkládajících se ryb a nad tím vším flegmaticky stojí prodejci, v poklidu pokuřující smradlavé cigarety. Pro našince prostředí zcela inertní. S číšníkem od Dvou hvězdiček se večer zdravíme už jako staří známí. Jehněčí suvlaki je polosyrové a samá flaksa. A moje musaka je pro změnu samý bešamel. Ouzo na usmířenou piji sám.
Druhý den zvečera oblékáme místo kraťasů přeci jen trochu společenštější ohoz. Číšníci nás na dálku familiérně zdraví a s profesionálními úsměvy se na nás vrhají. Kebab i kuřecí filet jsou na rozdíl od včerejška vynikající a kuchaři je vše odpuštěno. Ouzo při placení je již samozřejmostí. Eva se ale na číšníka místo milého úsměvu zašklebila odporem a mně bylo ihned jasné, že budu opět pít ouzo sám. Někde jsem se dočetl, že člověk po padesátce se už nemůže stát alkoholikem. Natož já, jako potencionální důchodce. Není třeba se tedy příliš kontrolovat. Možná to ví i náš číšník a tak zítra přinese opět dva panáky ouza a já je s díky do sebe otočím. A Evě bude líto, že tenhle welcome drink, či spíše ahoj drink, není ginem.

Mys Kefali se tyčí vysoko nad mořem. Úplně nahoře je malá kaplička s křížem. A od kapličky je fantastický výhled na městečko dole pod námi a na moře, které se někde daleko na obzoru slévá s clonou bílých mráčků. Cestou nahoru míjíme nevelký apartmánový dům, který naše cestovka na webu velmi barvitě popisuje jako dům s překrásnou vyhlídkou na moře. Faktem je, že jsme asi v polovině cesty na mys. Tedy už značně vysoko nad mořem. Pohlédneme-li však od tohoto domu směrem k moři, vidíme bohužel jen dvě velké vily pod námi, které výhled na moře zcela zakrývají. Možná je kus moře vidět ze střechy. Ale to se na webu asi nedočteme. Ostatně tenhle apartmánový dům se zdá být zcela opuštěný. Alespoň se cestovka vyhne případným reklamacím zhrzených dovolenkářů. Zbytek cesty k vrcholu mysu je malebně lemován hromadami uschlých i shnilých chaluh, které sem obecní zaměstnanci bezostyšně vyvážejí poté, co je ráno shrabou z pláže. Bez sebemenších skrupulí je vyklopí do křovisek, které lemují cestu až těsně pod vrchol mysu. Takhle se tady uklízí. Naše nosy o tom ví své. A tak raději přidáváme do kroku. Nahoře na mysu už voní jenom moře. Pohledy na mořskou hladinu jsou kýčovitě krásné, tím spíše, že sluneční brýle zabarvují moře do zvláštních barev. Mraky a mráčky, visící daleko nad albánskými horami a několik malých ostrůvků jen dokreslují tu kouzelnou kulisu před námi. Večer podepisujeme smlouvu v půjčovně aut. Máme tak trochu smůlu. Na dvoře půjčovny je jen jediné auto. Nemáme s tím ale žádný problém. A tak spokojeně odjíždíme v nabouraném Puntu se skoro prázdnou nádrží.

Kerkýrské staré antické Paleopolis je pro zvědavé turisty docela pěkně uspořádané. Ze vší té antické nádhery zbyly dnes ale jen trosky. V pátém století se tudy přehnali Ostrogóti a nenechali tu kámen na kameni. Přesto jsem byl už při prvním pohledu na areál příjemně překvapený. K jednotlivým památkám vedou upravené cesty, všude jsou informační tabule v angličtině a řečtině, trávník je pečlivě upravený. Po našich zkušenostech z Řecka a z Balkánu vůbec, je docela příjemné najít něco, co je otevřené, úhledně a hlavně přehledně uspořádané, zkrátka systém, který funguje bez ohledu na trochu volnomyšlenkářskou balkánskou povahu. Zámeček Mon Repos není ovšem antickou stavbou. Ten nechal postavit v r. 1831 britský komisař Frederick Adam jako svoji rezidenci. Zajímavější je ale fakt, že se zde, v r. 1921, narodil princ Filip, manžel současné britské královny. Na britské královské rodině je vůbec vidět, že když se člověk chce dožít dlouhého věku, měl by se narodit v nějaké korunované rodině a hlavně hodně bohatý. V tom případě by se nemusel živit prací, protože, jak je známo, pravidelná práce příliš zdraví neprospívá. Proto se členové této britské rodiny dožívají i více než sta let. Ať princi Filipovi slouží ještě dlouho zdraví. My jsme se zatím přesunuli k terase za zámečkem. Je snad zbytečné připomínat, že je to opět jeden z krásně kýčovitých vyhlídek na moře. Naše cesta byla vůbec docela náročná. Naši mladí přátelé, kteří cestují s námi po ostrově, nejen, že se s námi střídají u volantu, ale sdílejí s námi zřejmě i stejné zájmy. Nebo to alespoň ze zdvořilosti předstírají. A tak procházíme a projíždíme systematicky jižní okraj města a hledáme prastaré byzantské kostely. Hlad nás ale donutil opustit historii a uchýlit se do centra Kerkýry, kde jsme zaparkovali na nábřeží poblíž Staré pevnosti. Naši přátelé zamířili do pevnosti, kdežto já se ženou jsme se ponořili opět do klikatých uliček Campieli. Tak, jak se blížíme k starému přístavu na severovýchodním konci města, ubývá obchodů a úzké uličky se ještě více zužují. Přes ně ve výšce visí šňůry se sušícím se prádlem a nad oprýskanými vchody se občas jako architektonické perly objevují krásné benátské portálky. Blíží se večer a jsme opět všichni pohromadě. Ještě pár uliček, pár krámků, pár obchůdků, fotografie na památku. Zpátky řídí Janička. Úlohy řidiče v řeckých podmínkách se zhostila docela dobře. Zaparkovali jsme na dvoře našeho přechodného příbytku a z lednice vytáhli zbytek Apélie.

Druhý den nás čeká dlouhá cesta ostrovem. Každý náš cíl je nějakým způsobem výjimečný. A každý z nich znamená opět nádherné vyhlídky na moře i na vnitrozemní krajinu, plnou olivových hájů. A protože nás čekají členité cesty a horské serpentiny, nikdo se za volant nehrne. Je to zas na mne. Ale vůbec mi to nevadí. Před devátou zastavujeme pod mohutnou zříceninou Andělského hradu. Angelokastro vypadá na vysoké skále nad mořem skutečně impozantně. Na Řeky, kteří jsou zvyklí žít až dlouho do noci, je tato hodina asi příliš časná. A tak v pokladně ani v přilehlé restauraci není ani noha. Schody nahoru jsou nekonečné. Zbytky ohniště a prázdné láhve od jakéhosi řeckého šnapsu napovídají, že se tu občas i táboří. Vyhlídku tady mají trempíci skutečně mimořádnou. Na umytí v moři to mají ale poněkud daleko. Ostatně, ony prázdné láhve svědčí o tom, že se trempové alespoň dobře vydezinfikovali. Informační tabule za vstupní branou jsou i tady dvojjazyčné. A tak v potu tváře luštím trochu již zašlý anglický text. Je strašně dlouhý a tak si ho raději fotím, abych si ho mohl v klidu přeložit doma. Tenhle hrad má na svědomí jakýsi Michael Angelo, který počátkem 13. století uchvátil vládu nad ostrovem. Ale opevněné hradisko zde bylo už daleko dříve. Už v počátcích byzantské éry. Hrad je skutečně důkladný. Z této strategické polohy měl chránit ostrov před piráty a Osmany. Snahy o dobytí tady byly. Hlavně se strany Osmanů. Ale o tom není na tabuli ani zmínky. Škoda. Už při pouhém pohledu na ten krpál musela každého přejít chuť na dobývání. Třikrát se o dobytí hradu Osmani pokoušeli. Třikrát odtáhli od tohoto nedobytného hradu s prázdnou. Ubránili ho dokonce rolníci z okolních vesnic. Procházíme hradem asi hodinu. Na severu a jihu je skalnaté, rozeklané pobřeží a před ním nekonečné moře. Tyhle pohledy mne nikdy neomrzí. A konečně jen malý kousek na jih je náš druhý dnešní cíl. Podle bedekru jedna z nejkrásnějších vyhlídek v Evropě. Tu si nemůžeme nechat ujít. Tím spíše, že moje žena, která tu byla s přítelkyní již před lety, o ní s nadšením před naší cestou vyprávěla. Bella Vista. Cestou k této pozoruhodné vyhlídce projíždíme opět přes kouzelnou horskou vesničku Makrades. V plné sezóně zde má pobíhat plno prodejců nejrůznějších suvenýrů, vína a koření. Asi jsme se neohlásili. A tak je tu mrtvo a pusto. Jen malý kousek od hlavní silnice je skupina domků, seskupených kolem malého náměstíčka. Úzké uličky, malebná zákoutí a jedna docela malá taverna tvoří neobyčejně půvabný celek. Po pár kilometrech to ale přichází. Živě si vybavují nadšené líčení své ženy a dcery, když se před lety z Korfu vrátily. Chybí mi už jen vlastní zážitek. Zastavujeme před honosným komplexem restaurací s názvem Golden Fox. Stejně tak, jako v předcházející vesničce Makrades, i tady je mrtvo a pusto. Jen trochu ospalá prodavačka v prázdném obchůdku se suvenýry trochu ožila, když nás viděla vylézat z auta. Cetky mne ale nezajímají. Stojím na terase vyhlídky a nic neříkám. Pod několikasetmetrovou skálou se krčí u moře nevelké letovisko Paleokastritsa. A na malém vrcholku nad mořem prastarý klášter. Moře je blankytně modré a v dálce na obzoru splývá se stejně blankytnou oblohou. No, úplný kýč. Stojím a nic neříkám. Mé ženě se moje mlčení moc nezdá a dotčeně se mne vyptává, proč se nejevím dostatečně hlasitě. Já se ovšem jevím také. Ale někde uvnitř. Je to nádhera a neopakovatelný zážitek. Honosný Golden Fox má tři terasovitá patra. S velkou chutí na odpočinek při kávě a vyhlídce na moře procházíme jednotlivá patra, ale všude narážíme na absolutní nezájem. Nikdo nikde. Tady život začíná zřejmě až odpoledne. Nakonec jsme uspěli na terase horního patra, kde se nám podařilo odchytit servírku. Vynikající preso nám chutná i za cenu horské přirážky. Ve Stefanosu bychom měli za tuto cenu kávy dvě. Má žena nemůže odolat pokušení a tak vyťukává esemesku přítelkyni, se kterou byla na tomto místě před pár lety. Ta o naší cestě nemá ani potuchy a já si škodolibě představuji, jak se bude tvářit, až tuhle zprávu dostane. Prodavačka suvenýrů se tváří nevlídně, protože jsme si její krámek sice prohlédli, ale na jejím sortimentu jsme neshledali pranic zajímavého. Ale to už přijíždějí zdola od Paleokastritsy první autobusy s nedočkavými turisty. Ten mumraj nás ale vůbec neláká. A tak raději nasedáme do auta a v táhlých serpentinách sjíždíme dolů k moři.
Na rozlehlém parkovišti pod klášterem stojí Řek a s píšťalkou v ústech a s rozmáchlými gesty důležitě reguluje stále stoupající příval aut. Blíží se poledne. Řekové se asi konečně probudili a brouzdají po ostrově. Malé muzeum, prodejna nezbytných suvenýrů, neskutečné množství ikon a kočky. Malé kočky s dlouhýma nohama se vděčně otírají o návštěvníky. Málokdo odolá, aby je nepodrbal. Ještě malý hřbitov za klášterem, poslední pohled vysoko na skálu nad klášterem, kde je sotva rozeznatelná Bella Vista a odjíždíme. Cesta na Pantokrátor vnitrozemím ostrova je docela dlouhá a náročná na orientaci. Přítel Vlastík dělá navigátora a já v předtuše dalších serpentin si raději sedám za volant. Jak se blížíme k hřebenu Pantokrátoru, auto v příkrých serpentinách sténá, až se zdá, že mele z posledního. Na úzké, štěrkové silnici je provoz jako na dálnici. Nevybrali jsme si zrovna příznivý datum. Je totiž svátek Nanebevstoupení Panny Marie a alespoň polovina obyvatel ostrova si usmyslila, že bude tento den slavit v malém kostelíku na vrcholu této nejvyšší ostrovní hory. Silnice bez svodidel šplhá až na samý vrchol hory a vyhýbání s protijedoucími auty je docela nebezpečné. Zaparkovali jsme kousek pod vrcholem a docela si oddechli. Výhled z nejvyššího bodu ostrova je doslova ohromující. Viditelnost je vynikající a vysoké albánské hory se zdají být jen malý kousek před námi. Pop u dveří do kláštera nás vrací pro sukně. Je stále horko a tak drtivá většina návštěvníků je oblečená jen na lehko. Kraťasy, šortky i minisukně by zřejmě to množství svatých, visících na velkém ikonostasu uvnitř, asi urážela. A tak jsme všichni uvnitř vymódění v dlouhých sukních, ve kterých vypadáme docela legračně. Kruhový ambit okolo kostela s klášterem, nezbytná prodejna suvenýrů a hlavně restaurace a malá taverna s pár stolky poblíž vrcholu kopce. To je kolorit tohoto poutního místa. Káva na nejvyšším místě ostrova s úžasným výhledem na moře a věnec albánských hor na obzoru by muselo chutnat, i kdyby bylo úplně mizerné. Ale káva byla jako vždy skvělá, skvělé bylo i všechno okolo nás a skvělý byl vlastně celý náš dnešní výlet. A to nejsme ještě na konci. Většinu zpáteční cesty do Sidari řídím sám. Ale Sidari, tak vychvalované všemi možnými bedekry, je pro mne zklamáním. Především voda je příliš studená. Tak trochu to nehraje s vedrem, které nás provází od samého počátku našeho korfského pobytu. V předcházející noci byla velká vichřice, která zdvihala velké vlny a vrhala je proti pobřeží. Jediné vysvětlení, které nás napadlo, bylo, že vichřice promíchala teplou horní vrstvu vody s chladnými spodními vodami. A voda je proto na koupání příliš studená a plná naplavených chaluh. Ani prospekty tolik vychvalované skalní pískovcové útvary mne příliš nenadchly. A Canal d´Amour vypadá spíše jako kalná stoka, kde divoce bije příboj. Nicméně, je nutné hodnotit celek. A tak chodíme se ženou po těch pískovcových skalách, pilně fotíme, koukáme na moře a jsme vlastně docela spokojeni. Vlastík s Janou jsou mladí a zřejmě značně otužilí. Zatím, co my se procházíme po skalních útvarech, mladí se šli koupat do zátoky spolu s nemnoha dalšími otužilci. Náš dnešní okruh ostrovem pomalu končí. Zpátky řídí Vlasta. Ze Sidari do Stefanosu to už není daleko. Den však pro nás zdaleka nekončí. Po setmění začíná řecký večer. Máme ještě v živé paměti onen nepovedený řecký večer před dvěma lety v pevninské Vrasně, s dvěma dědky, kteří hráli ruské častušky a naši polku Škoda lásky a vydávali to za řeckou hudbu. Naše průvodkyně se tam namazala a my jsme raději utekli ještě před koncem. Tentokráte nás očekávání nezklamalo. Jídla bylo až až, byla hudba i tanečky. A vše skvělé. Hudby sice nebyla živá, ale z magnetofonu, ale o to živější byli domácí tanečníci, kteří předváděli občas až gymnastická cvičení. No, a potom jsme my, tedy hosté, byli s plnými žaludky řeckých dobrot vyhnáni na plac a měli jsme ta gymnastická cvičení opakovat. Většina Čechů měla pochopitelně docela dobrou průpravu z českých plesů a diskoték, ale co to bylo proti této řecké divočině. Zapamatovat si posloupnost jednotlivých kroků bylo ale nad mé síly. A tak jsme tam křepčili každý podle svého a Vlastík to se zájmem fotil. Ten se tohoto davového šílenství nezúčastnil, ale bavil se ještě více, než my. Řečtí diváci našeho snažení si poté mohli napravit dojem z našeho vystoupení při volné diskotéce. Foxtrot, polku i ploužáky jsme si dokonale užili. V tom jsme doma.

Řecká neděle je fenomén, který si zaslouží malé vysvětlení. Zažili jsme ji už před dvěma léty ve Vrasně. Řekové, kteří přes týden obvykle pracují, zabalí v neděli slunečníky, svačinu, děti, dobrou náladu a dostatek peněz a vyrážejí k moři. Obchodníkům začíná konečně kšeft. Našinec přeci jen více šetří. Taverny se plní, děti na pláži dělají neuvěřitelný kravál a do toho všeho se mísí i hlasitá italština. Italové to sem mají z Otranta nebo z Brindisi jen malý kousek. A tak naloží rodinu do auta, auto naloží do trajektu a jedou dělat kravál na korfské pláže. Dnešní nedělní siestu však neruší jen hlasité děti, ale hlavně doslova ledová voda. V předtuše návalu hostů někdo dokonce uhrabal i pláž, která je teď konečně bez chaluh. My ovšem víme, kde všechny chaluhy skončily. Všechen náklad skončil opět na mysu Kefali v keřích akácií. U moře se dnes nedá vydržet příliš dlouho. Vlny s bílou čepicí bijí nemilosrdně do břehů a den ze dne mění tvar pláže. Když jsme si chtěli i přes studenou vodu zaplavat, museli jsme jít, na rozdíl od prvních dní, daleko do moře. Sto metrů od břehu utvořil naplavený písek hráz a vody je tam sotva po kolena. I otrlí Řekové vzdali koupání a ve vodě zůstalo jen pár promodralých dětí. Večeříme v příjemné taverně, strategicky umístěné uprostřed malé vesničky Avliotes, asi pět kilometrů vzdálené od Stefanosu. Z příjemného posezení nás vyhání až velký autobus, ze kterého se vyvalilo množství Angličanů, kteří zde mají objednanou večeři. Je po klidu. Raději míříme k vyhlídce na konci vesnice. Na vyhlídce stojí kostelík, za ním je malá terasa a kolem dokola stromy. Štíhlé siluety cypřišů se ostře rýsují proti potemnělému nebi a daleko na moři je několik ztracených ostrůvků. A do moře se zvolna noří zapadající slunce. Je přesně tři čtvrtě na deset. Nádherný západ slunce má však ještě jednu kulisu. V kostelíku právě probíhá bohoslužba. A po tu celou dobu, kdy stojíme na terase, tedy asi půlhodinu, kněz uvnitř zpívá litánie. Jeho sytý, příjemný baryton zesiluje venkovní reproduktor. A tak představení zapadajícího slunce má neobyčejně působivou kulisu.

Poslední korfské hodiny trávíme v pohodě u bazénu hotelu Athéna. Moře opět bouří a studený vítr vyhání dovolenkáře do tepla a pohodlí místních hotelových bazénů. Při této poslední relaxaci si urovnávám právě nabyté dojmy z tohoto ostrova. Je možné je shrnout do několika bodů.
Tak za prvé. Korfu je vlastně jeden veliký olivový háj, občas přerušený vesnicí, nebo tavernou. Množství olivovníků je neuvěřitelné a uváděný počet něco přes milion stromů se mi zdá poněkud skromný.
Za druhé. Na Korfu není žádná rovná plocha delší než sto metrů. Všude jsou samé kopce. Malé, velké a ty úplně největší, jako třeba Pantokrátor. Jenom tohle pohoří zabírá třetinu ostrova. Světlou výjimkou jsou pobřežní letoviska. Ale i ty se po pár metrech pobřežních promenád začínají šplhat do okolních kopců. Je snad zbytečné připomínat, co na těch kopcích roste. Ano, jsou to olivovníky. Za třetí. Nenechte se zmást teplotou vzduchu. I když je vzduch rozžhavený, strčte do moře raději nejdříve špičku nohy. Pokud vám na ní zůstane ledový rampouch, utíkejte do nejbližšího hotelu, dejte si tam frappé a vynikající gyros a chytejte bronz raději u bazénu. Bazén má totiž každý hotel a jídlo tam není o nic dražší než na pobřežních promenádách. A konečně za čtvrté. Obejděte si pár vyhlídek, pár taveren, projděte se večer po pláži, když právě zapadá slunce a budete mít možná pocit jako císařovna Sisi, když hleděla z terasy svého milovaného Achilleonu. Na rozdíl od ní však nebudete držet v ruce stříkačku s kokainem, ale sklínku výborného řeckého vína, ve které se bude to zapadající slunce odrážet.

}}}

další cestopisy
Fotoalba
albumimgjl3ncY1L

Postřehy z Korfu

19.06.2013
Komentáře
2
Řadit podle času | Řadit podle vláken vzestupně sestupně

Při vkládání příspěvku do diskuze jako neregistrovaný uživatel budete mít u vašeho příspěvku zobrazenu IP adresu

:-) :-( ;-) :-P :-D :-[ :-\ =-O :-* 8-) :-$ :-! O:-) :'( :-X :-)) :-| <3 <:-) :-S >:) (((H))) @};-- \o/ (((clap))) :-@
Jan Zelenka
12.04.2015 20:05 89.102.78.***
Re: Postřehy z Korfu  

Díky za zprávu. Pokud se toho chcete dozvědět o Korfu více, můžete se podívat na mé webové stránky - www.oknodosveta.webnode.cz. Zdravím Zelenka

Neregistrovaný uživatel
12.04.2015 17:08 81.191.251.***
 

perfektný cestopis. Tento rok idem na Korfu a veľmi mi pomohol. Ďakujem

Zpět na všechny diskuze