A | B | C | D | E | F | G | H | CH | I | J | K | L | M | N | O | P | R | S | T | U | V | W | Z

Řecko - Cestopisy

Rhodos, ostrov slunce a větru

Putování nádherným ostrovem, plným slunce, větru a historie. A modrého moře, jehož tiché hudby se člověk nikdy nemůže nabažit. /úryvek z mojí knihy "Středomořský kaleidoskop/

V zajetí historie

Pálící slunce nad hlavou a vítr, zdvihající v silných poryvech vlny vysoko nad pobřežní molo. Trochu drsné přivítání. Neopatrný fotograf, který se na betonovém molu snaží o co nejlepší záběr rozbouřeného mořského živlu, je najednou skropen vysokou vlnou od hlavy až po paty i se svým drahým fotoaparátem. Zdá se, že si tady, na západním pobřeží hlavního města ostrova Rhodos, dali dostaveníčko domácí bůh Hélios s přespolním bohem větrů Aiolem. Nezdá se, že by jejich rozmluva byla zvláště klidná. Aiolos je známý bouřlivák a tak vysoké vlny, tříštící se o molo, dnes přilákaly na západní pobřeží, i přes pálící slunce, pouze nepatrný hlouček zvědavců. To v úzkých uličkách Starého města je docela jiné klima. Tam, s vysokými domy po obou stranách, má Aiolos jen velmi málo možností ukázat svoji sílu. A pokud přeci jen, oslaben, pronikne do klikatých zákoutí středověkého města, je s povděkem vítán tisíci poutníky, kterým alespoň trochu osvěžuje vzduch, rozpálený předletním sluncem.
Ještě tam ale nejsme. Kdo chce projít od západního pobřeží až k bráně d´Amboise, což je nejbližší vstup do Starého města, musí se nejdříve proplést neobyčejně živými ulicemi města nového. Tedy podstatně novějšího, než pevnými hradbami obehnaného města středověkého. Spousta aut, motorek a skútrů, miniaturní chodníky, střídající se s parkujícími auty, množství restaurací, taveren i cukráren s pár stolky na nevelkém prostoru mezi jejich provozovnami a projíždějícími auty. A lidé. Hodně lidí. Pestrobarevný mix místních obyvatel s turisty snad z celého světa. To vše vytváří pro středoevropského poutníka, razícího si cestu tímto bizarním a kosmopolitním prostorem, docela zážitek. Než se ale dostáváme od západního pobřeží k hradbám Starého města, neodolatelná vůně čerstvého pečiva a pohled na lákavé zmrzlinové poháry, nás donutily si na chvíli odpočinout v malé cukrárně, jen malý kousek od velké reklamy na dámské prádlo. Prádlo na krásných modelkách vypadalo sice lákavě, ale vůně horké kávy a pečiva byla přeci jen lákavější. Už také proto, že nás neláká předražené prádlo v luxusním obchodě, ale docela příjemné pohodové intermezzo u kávy. Pohled na opevněné staré město je úžasný. Rytířský řád Johanitů, původně Řád rytířů svatého Jana Jeruzalémského, který přišel na ostrov počátkem čtrnáctého století z Kypru, vybudoval z malého byzantského města nedobytnou pevnost. Johanité vytvořili na ostrově suverénní rytířský stát v čele s velmistrem, který pak ovládali více než dvě stě let. Podobu, kterou vtiskli zejména svému hlavnímu sídlu, si město zachovalo až do dnešních dnů. Nedobytné pevnosti, četné hrady, mohutné brány, kostely, nemocnice, paláce i jakési hospicy. Osmané k tomu pak od šestnáctého století přidali mešity, minarety, zahrady, krásná domovní nádvoří a dřevěné, zdobené zakryté balkonky, vystupující do úzkých uliček. Muslimské dámy, pokud se příliš nudily, mohly odtud, samy nepozorovány, sledovat ruch pestrobarevného súku dole v uličkách. Pod rytířskou vládou se Rhodos opět, po období helénistickém již po druhé, stal nejvýznamnější silou ve východním Středomoří. A nejen nejvýchodnější baštou západoevropského vlivu, ale také nejdůležitějším centrem obchodu mezi východem a západem. Vraťme se však do přítomnosti. Blíží se poledne a oba se ženou vstupujeme mohutnou branou D´Amboise do křižácké minulosti. Sotva jsme prošli branou a stanuli pod západní frontou Velmistrovského paláce, uvědomili jsme si, že naše objevování minulosti města a jeho architektury, od antiky počínaje až po italské rekonstrukce johanitských památek, bude probíhat v kulisách obrovského tržiště, zaplňujícího velkou část starého města. Teď na chvíli přeskočím pár hodin. Když jsme se večer, docela znavení, vraceli do našeho hotelu na západním břehu, mohli jsme s určitostí konstatovat, že toto rozsáhlé rhodské tržiště je v mnohém podobné obrovskému tržišti Chan el-Chalílí v centru staré Káhiry, nebo velkému súku okolo jeruzalémského náměstí Muristan. Tedy alespoň co se týče rozlohy. Velkým kladem rhodského tržiště je ovšem ten fakt, že zdejší prodejci nejsou zdaleka tak agresivní, jako trhovci arabští. A tak může zvídavý poutník skoro v poklidu projít touto podivuhodnou směsicí kšeftu a historie bez nebezpečí, že hned první den utratí většinu svého kapesného. Málo platné, ale pokud člověk prochází takovou kamennou nádherou, jakou je rhodské staré město, a chce své neobyčejné dojmy a emoce přenést na papír, nevyhne se, v přemíře emocí, občas nějakému klišé, nebo příliš podrobnému popisu. Prosím tedy o shovívavost, pokud tomu bude i u mne.
Kdo by si myslel, že rhodské staré město je nějaký skanzen pro turisty, pečlivě udržovaný místní správou, hluboce by se mýlil. Uličkami, plnými turistů i místních, se proplétají motorky, skútry a kupodivu i auta, všude na střechách jsou televizní antény, se zdí středověkých domů visí girlandy nejrůznějších květů, na dvorcích se suší prádlo a v postraních uličkách si hrají děti a běhají psi a kočky. Rhodské hlavní město je neobyčejně živý a bizarní organizmus. A je pochopitelně do značné míry závislé na turistickém ruchu. Kolikrát jsem si říkal, při pohledu na rozsáhlé bazary v Káhiře, Jeruzalémě, v Tunisu a v mnoha jiných místech, jak se vlastně může to mračno nejrůznějších prodejců vlastně uživit, když většina procházejících jejich zboží většinou jen zběžně prohlédne a pak jde dál, v naději, že v dalším obchůdku najde něco levnějšího. Přehlídka kýčů i uměleckých děl, krásných starožitností i levných cetek, pohlednic a nejrůznějších suvenýrů pochybné kvality. Sortiment takového bazaru se vyjmenovat nedá. Jsou to tisíce položek. Koho baví proplétat se tímto hlučným mumrajem, ten je ve rhodském bazaru ve svém živlu. Můj šálek kávy to rozhodně není.

Rhodos rytířský

Kdysi dávno hromovládný Zeus dělil svět mezi olympské bohy. Udělal si na to čas poté, co definitivně porazil Titány a nechal je zavřít do jakéhosi podzemního kriminálu, kde je dodnes hlídají storucí obři Hekatoncheirové. A tak při rozdělování Země Hádes dostal podsvětí, Poseidon oceány a ani ostatní bohové nepřišli zkrátka. Jediný, kdo nedostal nic, byl Hélios, který jako jediný z bohů pracoval a musel pendlovat sem a tam po nebeské klenbě. Ani bohové totiž nebyli bez chyby. Žádná z lidských vlastností jim nebyla cizí. A tak na Hélia prostě zapomněli. Ten se na Diovi marně domáhal svého podílu. „Máš smůlu, chlapče,“ řekl mu tehdy Zeus. „Co se stalo, už zpátky vzít nemůžu. Nějak si musíš poradit. Jsi přeci bůh.“ A Hélios si poradil. Chvíli čaroval a vyčaroval si krásný ostrov, který nechal vynořit z moře se vším všudy. S lesy, horami, olivovými háji, i skrytými zátokami a dlouhými plážemi. Ostrov pak ozářil natolik svým jasem, že mu ho nakonec všichni bohové záviděli. A aby na tom ostrově nebyl sám, tak si tam přivedl i dceru vládce moří Poseidona, Rhodu. Tak se zrodil Rhodos. A skutečně. Dodnes je tu Hélios jako doma. Tedy, on je tu skutečně doma. Tři sta až tři sta čtyřicet slunečních dní v roce to jen potvrzuje. Bohužel návštěvník tohoto bohem vyvoleného ostrova si musí zvyknout na fakt, že domácího Hélia tady docela často navštěvuje přítel Aiolos, tedy bůh větrů. A to je potom lepší uchýlit se někam do závětří, nejlépe do nějaké taverny, kterých je zejména v hlavním městě úplná inflace. Kdo ví, co motivovalo Řád svatého Jana Jeruzalémského, že si vyhlédl Rhodos jako své hlavní sídlo. Určitě to nebyla jen Héliova záře, která dělá dodnes z Rhodu docela příjemné místo po většinu roku. Rytířský řád svatého Jana měl docela pestrou minulost. Byl založen kdysi dávno v raném středověku italskými kupci z Amalfi, kteří na místě dnešního jeruzalémského náměstí Muristan postavili kostel a špitál. Charitativní bratrstvo, které tento komplex obhospodařovalo, sloužilo především poutníkům, kteří putovali do Jeruzaléma navštívit místa působení Ježíše Krista a jeho hrob. Poutníkům byl k dispozici velký špitál a jakýsi hostel. Když koncem jedenáctého století dobyli křižáci Jeruzalém, sloužil tento komplex pochopitelně i rytířům. Původně nevelké charitativní bratrstvo se po příchodu křižáků rozrostlo natolik, že ho roku 1113 papež Paschalis II. potvrdil jako církevní řád Johanitů. V polovině dvanáctého století se johanité začali po vzoru templářů organizovat i vojensky. A v této symbióze mnišství a rytířství postupně převážil rytíř nad mnichem. Po dobytí Jeruzaléma sultánem Saladinem koncem dvanáctého století nastaly rytířům těžké časy. Nejdříve se uchýlili do severnějších oblastí Palestiny, pak na Kypr, aby v roce 1309 skončili definitivně na tehdy byzantském Rhodu, kde vytvořili na dlouhých 213 let velice silný a úspěšný stát v čele s velmistrem řádu. Ale postup osmanské říše zadržet nedokázali. Roku 1522 osmanský sultán Sulejmán I. Nádherný oblehl město Rhodos a po půlročním obléhání ho dobyl. A Johanité museli znovu balit. Ale Sulejmán byl docela velkorysý. Johanitům dovolil odejít z ostrova i s majetkem, který stačili pobrat. A tak skončili rytíři definitivně na ostrově Malta. Řád maltézských rytířů existuje dodnes. Jejich současný oficiální název zní - Suverénní vojenský hospitální řád svatého Jana v Jeruzalémě, na Rhodu a na Maltě. Jejich ústředním mottem je „obrana víry a pomoc trpícím“. Ostrov Rhodos dostal během času mnoho přívlastků. Růžový ostrov, ibiškový ostrov, ostrov slunce atd. Poté, co zvídavý turista projede křížem krážem celý ostrov, pokochá se pohledem na typicky středomořská panoramata, s obdivem prohlédne pozůstatky antických i středověkých památek a posléze vstřebá do sebe malebnou atmosféru kouzelných uliček i monumentálních památek hlavního města, poté může rozšířit i počet přívlastků, kterými je možné charakterizovat tento ostrov boha Hélia. Zejména jeho hlavní město jako jedinečné, tajemné a kouzelné. Rytířská část města je díky italským rekonstrukcím v docela dobrém stavu. Hlavní dominantou města je Velmistrovský palác. Johanité ho postavili ve čtrnáctém století jako sídlo svého velmistra a správní centrum celého ostrova. Tahle monumentální budova měla ale docela smůlu. V roce 1856 vybuchl ve vedlejším kostele střelný prach, uskladněný v suterénu. Výbuch nejenže zničil kostel, ale také valnou část paláce. Turkům to zase tolik nevadilo a tak palác nechali v rozvalinách. Vadilo to ale Italům, kteří od své anexe Rhodu v roce 1912, intenzivně obnovovali johanitské památky na celém ostrově. Na ruiny Velmistrovského paláce se dostalo až docela pozdě. Ten byl podle původních plánů a kreseb obnoven a slavnostně otevřen v roce 1940 jako letní sídlo Mussoliniho a krále Viktora Emanuela III. Mussolini si ho ale moc neužil. Na italské partyzány neplatily jeho neuvěřitelné grimasy při projevech, kterými přiváděl do vytržení vážené italské matrony. A tak v dubnu 1945 skončil i se svou milenkou pověšen za nohy na jedné milánské benzince. Dívčina, která nás měla na starosti, nám o ostrově neřekla nic, co bychom už předem nevěděli. Ostatně, ona toho sama ani moc nevěděla. Jen trochu neurčitě nám řekla, že volné vstupy do památkových objektů jsou zřejmě v neděli. Vyzbrojeni touto mlhavou informací jsme zamířili od brány D´Amboise k Velmistrovskému paláci.
„You have open in sunday? And gratis?“ ptám se slečny u kasy.
„No, only today. From five.“ Tedy od pěti. A pouze dnes. Ve čtvrtek. Pak se spolehněte na svého delegáta. Podíval jsem se na hodinky. Je něco po druhé místního času. Naplnit v tomto městě tři hodiny času něčím smysluplným, není vůbec žádný problém. Problémem je spíše si ty tři hodiny nějak racionálně naplánovat a neponičit si přitom nohy, obuté do lehké obuvi, na velice originální rhodské oblázkové dlažbě. Pozdně gotický Ipoton, tedy srozumitelněji řečeno, ulice Rytířů, je doslova architektonickým skvostem. Vede na místě staré antické cesty od Velmistrovského paláce až skoro dolů do přístavu. Tak jsme se po ní vydali. Odshora až dolů je ulice lemována rezidencemi jednotlivých jazykových uskupení, ze kterých se tenkrát sestával johanitský řád. Byly zde rezidence německá, anglická, francouzská, Španělská, Italská, Kastilská a byli zde i rytíři z oblasti Auvergne a Provence. Jednotlivá národní uskupení měla přidělen svůj úsek hradeb, který v případě ohrožení města musela bránit. Odborník na heraldiku by asi identifikoval jednotlivé rezidence v Ipotonu podle historických znaků, které se zachovaly na fasádách domů. Já, ani moje žena však odborníci na maltézský řád, tím méně na heraldiku nejsme. A tak alespoň obdivujeme skvostnou architekturu zcela zachované středověké ulice. Co ovšem obdivovat vůbec nelze, to je fakt, že v jednotlivých středověkých palácích jsou dnes bohužel nastěhované kanceláře. A tudíž nepřístupné. Nepřístupné jsou i zahrady, údajně velmi pěkné, situované hned za jednotlivými rezidencemi. Nezbývá tedy než jít dál.
Až dole, na konci Ipotonu, je impozantní, obrovská budova bývalého johanitského špitálu. Dnes je v budově umístěno archeologické muzeum. Za plotem vidíme pár lidí, procházejících se velkou zahradou, přiléhající k muzeu. „Co když tady mají taky od pěti otevřeno?“ napadlo mou ženu. „You have free enter from five?“ ptám se dívky u kasy. „Yes, of course,“ odpovídá. A já jsem si okamžitě vzpomněl na naši delegátku, která nám říkala jakési vymyšlené bludy o nedělních volných vstupech. O podvečerní program je tedy postaráno a my můžeme v poklidu zamířit k přístavu. Je zajímavé, že většina článků a průvodců na webu, týkajících se Rhodu, tedy města Rhodos, pokud se vůbec zmiňuje o městských parcích, píše o příjemných procházkách po udržovaných cestách, o romantických zákoutích, kde je možné si odpočinout v příjemném stínu stromů. Autoři těchto bedekrů a webových informací asi na Rhodu nikdy nebyli. Málo co je z toho pravdivé. Zatím, co moje, už docela znavená žena odpočívala na lavičce mezi stánky přístavních prodejců, já jsem přeci jen neodolal a zamířil jsem prozkoumat úzký, ale hodně dlouhý park, zdvihající se od přístavní promenády v dlouhém pásu kolem části hradeb. Asi po sto metrech chůze parkem jsem však získal dojem, že poslední parkové úpravy a údržba se zde prováděly zřejmě ještě za italské okupace. Těžko říci, jak by toto město vypadalo, nebýt právě Italů. Ale abych místnímu magistrátu nekřivdil. Hrany otlučených a špinavých betonových sedátek a rozbitých betonových stupňů chodníku podél hradeb jsou čerstvě natřeny bílou barvou. Asi to má být varování pro návštěvníky, kteří sem nějakou náhodou zabloudí. Škoda. V horkých letních dnech by zde bylo docela příjemné posezení. Takto je tento parčík jen útočištěm několika koček, které sem chodí obyvatelé okolních domů krmit. A občas možná cílem nemnoha zvědavých turistů, kteří, stejně tak, jako my, uvěří báchorkám průvodců o udržovaných zahradách. Turisty jsem tu tedy žádné neobjevil, pouze dva slušně oblečené pány středního věku, kteří, tulíce se podezřele k sobě, seděli na kamenné lavičce, čerstvě obohacené pásem bílé barvy. Když jsem se, nevěda o nich, vynořil z houští těsně před nimi, evidentně se lekli a odsedli si od sebe. Inu, v bigotním Řecku se toto asi moc nenosí. Časem jsme poznali, že zelených ploch je tady okolo hradeb docela dost. Problém je ale v jejich mizerné údržbě. Poté, co se v roce 1923 celé Dodekanéské ostrovy staly součástí Itálie jako kolonie, oficiálně nazývaná „Isole Italiane dell' Egeo“, tedy Italské egejské ostrovy, začali Italové předělávat celý ostrov, zejména jeho hlavní město, podle svého. Většina osmanských budov padla, ale památky na johanitskou dobu byly nejen všechny zachovány, ale hlavně pečlivě rekonstruovány. Proto je dnes historické centrum města tak zachovalé. Při své rekonstrukci ale Italové postupovali docela neurvale a necitlivě. Nejen, že bylo odstraněno mnoho budov z osmanské éry, zejména ty, které byly v těsné blízkosti hradeb, ale byly zlikvidovány také dva velké hřbitovy, židovský a turecký, umístěné po staletí podél hradeb. Na místě těchto hřbitovů a zbouraných domů Italové vybudovali zelený pás, který obklopoval celé hradby. Ten zelený pás pochopitelně přetrval až do dnešní doby. Jen jeho dnešní údržba zřejmě značně pokulhává za tehdejší italskou snahou o zvelebení města. A tak jsem vzdal další zkoumání současných parkových úprav, na nábřeží jsem si vyzvedl ženu, která zatím v poklidu relaxovala na nábřeží při pohledu na zakotvené jachty a pevnost a maják svatého Mikuláše a oba jsme zamířili opět vzhůru do uliček starého města. Kdo se chce skutečně potěšit pohledem na krásné kvetoucí keře, udržované malé zahrádky, malebné dvorky plné květů a to vše v kulisách živého středověkého města, ten bude v téhle bizarní spleti uliček, taveren a obchůdků na samém vrcholu blaha. Kolik je vlastně takových míst na světě? Kolik je takových míst, která v člověku vyvolávají až neuvěřitelné emoce, pocity pohody a sounáležitosti s tímto kosmopolitním světem. Možná i pocity lítosti nad faktem, že člověk je v takových místech jen cizincem, který tímto světem pouze prochází, aby se po nějakém čase vynořil opět v jiné části světa, jak Ahasver, neustále hledající a neustále objevující. Čas ale značně pokročil. Je třeba zamířit k paláci Velmistrů, neboť se blíží pátá hodina a to znamená, že slečna u kasy nás pustí dovnitř bez placení a ještě k tomu možná přidá příjemný úsměv, tak jako odpoledne. Palác Velmistrů je skutečně impozantní budova, vévodící celému městu. Impozantní jsou i interiéry, které jsou ale poloprázdné. Exponáty byzantského muzea, které jsou v sálech umístěny, se marně snaží zaplnit ty obrovské prostory. Ostatně, už jsem se zmínil, že ani budova, ani její vnitřní členění nejsou původní. Zatím, co budova byla Italy obnovena v původní podobě podle kreseb a starých plánů, interiéry jsou pravděpodobně zcela jiné. Zajímavou památkou na italskou rekonstrukci paláce je určitě erb krále Viktora Emanuela III. zároveň se znakem Duceho fašistické strany - Partito Nazionale Fascista - na fasádě věže uvnitř nádvoří. Je docela nenápadný, takže si ho člověk většinou ani nevšimne. Teprve, když jsem si doma prohlížel fotografie paláce při velkém zvětšení, uviděl jsem ten kombinovaný erb. Co jiného si mohli italští fašisté zvolit za svůj znak, než prastarý symbol moci a práva antického Říma. Fasces. Svazek dvanácti prutů, které obepínají sekeru. Nositel fasces byl vždy vysoký římský úředník, ať už to byl aedil, praetor, nebo konzul. Faktem je, že Velmistrovský palác na mne dělal větší dojem zvenku, než zevnitř. To v archeologickém muzeu jsme se zdrželi docela dlouho. K vidění tam toho bylo daleko víc. Budova bývalého johanitského špitálu z patnáctého století na dolním konci Ippotonu vypadá už na první pohled stejně impozantně jako palác Velmistrů. Ale na rozdíl od něj je plná exponátů. Kdybychom si měli pořádně prohlédnout všechno, tak bychom tu strávili celý den. A tak jsme stačili projít jen pár sálů s antickými památkami. Masivní architektura budovy s velkým vnitřním atriem krásně ladí s nevelkou, ale krásně udržovanou zahradou s malým jezírkem. Docela pohodový konec dne. Ulicí Rytířů se pomalu vracíme zpět k bráně D´Amboise.

Ostrovem na čtyřech kolech

Tak si myslím, že jsme si mohli jen blahopřát k rozhodnutí, strávit několik zcela nevšedních dní na tomto ostrově, jmenovitě přímo v jeho hlavním městě. Pocit permanentního nadšení mne vlastně skoro neopouštěl. Pravda, byly chvíle, kdy i moje permanentní nadšení bylo vystaveno tvrdé zkoušce. Ale těchto chvil nebylo zase tak mnoho. Vlastně byly jen dvě. Ta první nastala ve chvíli, kdy jsme si teprve na parkovišti před Lindosem všimli, že jezdíme s nabouraným autem, které nemá navíc přední poznávací značku. Byl to docela šok. Dodnes mi není jasné, proč jsem si toho nevšiml už v sobotu ráno, když jsme si auto půjčovali kousek od hotelu v půjčovně Delfi, od jednoho žoviálního a užvaněného a jak jsme dodatečně zjistili, i značně sklerotického dědy. V první chvíli nás napadlo vrátit se zpět. Ale byli jsme už v polovině ostrova a tak jsme se rozhodli raději jet dál. Snad nás nepotká nějaký policajt. Ale myslel jsem na to po celý zbytek dne až do chvíle, kdy jsme pozdě večer zaparkovali našeho otlučeného Nissana opět před půjčovnou Delfi. Děda seděl za stolem a popíjel kafíčko. Posuňky jsem ho vylákal ven a ukazuji mu nabouraný předek auta a místo, kde měla být a nebyla poznávací značka. Děda se náhle rozzářil jak sluníčko a začal něco breptat řecky. Kdyby mluvil čínsky, tak by to vyšlo nastejno. Zaplaťpánbůh, že po chvíli přešel do trochu kostrbaté, ale přeci jen civilizovanější agličtiny.
„OK, OK, no problem.“ Otevřel pravé dveře auta, sáhl do přihrádky a vítězoslavně nám ukázal policejní protokol o nedávné havárii auta. Pak říkal ještě něco, z čehož jsem vyrozuměl, že nám to zapomněl říci. Spadl mi kámen ze srdce. Takže zítra můžeme vyrazit vstříc západnímu pobřeží ostrova už docela bez obav. A bez poznávací značky, která mne v tomto momentě přestala zajímat. Ta druhá chvíle, kdy bylo moje nadšení z krásných rhodských dnů vystaveno velké zkoušce, nastala hned druhý den v neděli. Poté, co jsme s úspěchem a bolavýma nohama absolvovali obě části turisticky atraktivního Údolí motýlů, jsem si pozdě uvědomil, že naše auto odpočívá na parkovišti před vstupem do první části. Ten první pocit nebyl zrovna nejlepší. Mám takový dojem, že první, co jsem v té chvíli řekl, bylo jakési sprosté slovo, které zde ani nemohu uvést. Pohled z terasy kláštera do údolí kdesi daleko a hluboko pod námi by při jiné příležitosti vyvolal zcela určitě pozitivní emoce. Moje pocity v této chvíli ale vůbec pozitivní nebyly. Tam dole v údolí zůstalo totiž naše auto. Přitom stačilo, abych se podíval u kasy na vstupenku, na které byla velmi schematicky vyznačena trasa obou částí. Zpočátku jsem měl vztek na celé Řecko, abych si po chvíli uvědomil, že to byla především moje chyba. V každém případě bylo nutné pro auto dojít. Měl jsem dvě možnosti. Buď se vrátit stejnou cestou, tedy terénem dolů podél potoka až k parkovišti, nebo po horské silnici, která se v prudkých serpentinách vinula až dolů na hlavní silnici. Vybral jsem si bohužel tu druhou možnost. Už po čtvrthodině jsem toho ale litoval a vzpomínal na stinnou, byť trochu kostrbatou cestu lesem podél potoka. Jakýsi velký pták mi přeletěl přímo nad hlavou. Záviděl jsem mu. Vyhlídka do kraje byla skutečně krásná. Užil jsem si ji dokonale, když jsem v poledním vedru šlapal v nekonečných serpentinách několik kilometrů dolů do údolí k autu. Moje žena zatím relaxovala ve stínu klášterní taverny při frappé a dobrém jídle. Vše ale dobře dopadlo a ve zdraví jsme se oba shledali. Ale také jsme si uvědomili, že kvůli tomuto malému přehlédnutí jsme vlastně viděli obě části krásného údolí. A tak mohu klidně i tuto cestu označit jako kouzelnou. Policajti nás nechytili, několikakilometrový pěší pochod po silnici k parkovišti jsem přežil ve zdraví, takže žádné problémy vlastně nebyly. Ale vraťme se teď zpátky do čtvrtečního podvečera. Sotva, že jsme se vrátili z prohlídky obou muzeí, uvědomili jsme si, že bychom neměli porušit tradici našich cest, půjčit si auto a trochu se porozhlédnout po ostrově. Protože tradice je tradice. A pokud je to tradice příjemná, měla by se dodržovat. Trvalo nám ale dlouho, než jsme se v sobotu ráno propletli mizerně značenými ulicemi nové části města, abychom skoro po půl hodině bloudění konečně objevili na jedné křižovatce spásný ukazatel, na kterém bylo napsáno KALITHEA. Italská budova termálních lázní, exotická vegetace, uzavřený záliv a azurové moře. To všechno dohromady před námi předvádí působivou scenérii jako z nějakého romantického filmu. Tohle místo má už svou prastarou historii. V pátém století před naším letopočtem se místními sirnatými prameny léčil i slavný řecký lékař Hippokratés.
I vážení politici císařského Říma znali blahodárné působení místní léčivé vody. Je proto pochopitelné, že se na toto místo soustředili i Italové po své anexi ostrova. Renomovaní vědci prozkoumali prameny a v roce 1928 se tady začalo stavět. Po pouhém jednom roce se lázně s výrazně extravagantní architekturou slavnostně otevíraly. Inspirace orientem je zde jasně patrná. Kupole, oblázkové mozaiky, vitráže, atria, palmy. No, nádhera. Učiněný balzám na duši pro lázeňské hosty i mírně znavené poutníky po ostrově. Těžké časy pro lázně nastaly během druhé světové války. V roce 1943, v očekávání italské kapitulace, obsadila souostroví Dodekanésos německá armáda. Britský premiér Churchill, který byl těmito ostrovy přímo posedlý, dal příkaz britskému armádnímu sboru k dobytí ostrovů. Hlavním vojenským cílem byl Rhodos, jako správní centrum Dodekanéských ostrovů. Američané se této vojenské akce nezúčastnili, protože si byli dobře vědomi rizika celé operace. Válka o Dodekanéské ostrovy skončila pro Brity velkým fiaskem. Bylo to jedno z posledních velkých vítězství Třetí říše. Problém lázní Kalithea, které byly v té době v provozu pouhých čtrnáct let, spočíval bohužel v tom, že byly během britské operace bombardovány a skoro zničeny. Nevím, jak přispělo zničení malých lázní k celkovému výsledku války, ale válka je válka. Ta si nevybírá. Dlouhá léta ležely lázně v rozvalinách. Až se konečně i řecké vládě zželelo tak krásného místa a s obrovskými finančními náklady se pustila do rekonstrukce objektů. 1. července 2007 byly lázně opět slavnostně otevřeny. Po dlouhých 78 letech. Ale výsledek stál za to. Nejen, že se lázně zaskvěly ve své původní kráse, ale Řekové zde vybudovali ještě velký plážový bar na terase vysoko nad zálivem. Lázně bez nějaké hospody, či baru snad ani nemohou existovat. Tak si myslím, že už Italové tady museli nějaký ten bar mít. Vždyť kam by chodili na kafe, na vínko a poklábosit si s přáteli. Bez toho si Itala jen těžko představím. Ale nikde jsem se této informace nedopátral. Oželeli jsme bohužel kafe na přeplněné terase, prošli barem a vystoupali nahoru na skalnatou plošinu, kde je centrální rotunda, lázeňské pavilony a v nich velké výstavní prostory. Je to úžasný architektonický celek. A kolem kulisa modrého nekonečného moře. Nevím, co mám na tomto ostrově obdivovat nejdříve. Je to úplná inflace krásy. I božský Hélios nám ze svého zlatého vozu každý den velkoryse kyne na pozdrav a přináší do duše pokoj a mír.
Cesta začala úspěšně a tak jedeme dál podél východního pobřeží. Najít oblast, které se zde říká „Sedm pramenů,“ není zase takový problém. Stačí jen u městečka Kolymbie odbočit do vnitrozemí. Nelze zabloudit. Po pár kilometrech Vás cedule s nápisem EPTA PIGES nasměruje na strmou silnici, po které se asi po pěti stech metrech dostanete na velké parkoviště hned vedle taverny. A jste na místě. Na rozdíl od trochu jednotvárné pobřežní krajiny s minimem vegetace jsme se ocitli uprostřed hustě zalesněné oblasti, kterou protéká potok, údajně nevysychající ani v dobách největšího sucha. Tady se matka příroda vyřádila. Krásné, romantické místo, přímo vybízející k odpočinkové procházce a relaxaci. Sedm pramenů, vyvěrajících ze země zpod staletých platanů a borovic, se zde slévá do bystřiny, která pospíchá dolů údolím. O kousek dál pak pokračuje asi 200 metrů dlouhým tunelem do přehradní nádrže, aby se posléze jako řeka Loutanis vydala směrem k moři. Je snad zbytečné zdůrazňovat, kdo tento celý komplex, včetně přehradního jezera, určeného k zavlažování přilehlých polí, vybudoval. Byli to pochopitelně v třicátých létech minulého století Italové. Řekové ale zaplaťbůh pochopili atraktivitu tohoto krásného místa pro turisty a proto je nyní, ještě v dopoledních hodinách, parkoviště skoro plné aut. Příjemně vyhlížející taverna, umístěná na břehu potoka pod mohutnými staletými stromy, je však v tento čas poloprázdná. Mnoho místních tady asi nebude. Toto je doména turistů. Tedy lidí jako my dva se ženou, kteří dávají přednost troše pohybu před válením se na pláži. Ostatně, ani na plážích není moc lidí. Tento rok je voda v moři zatím spíš pro ty otužilejší. A hlavně na západním pobřeží řádí Aiolos. Dvě cedule přibité na stromě hned vedle taverny rozdělují oblast sedmi pramenů na dvě části. Ta první je jen malý kousek za tavernou. Zde je oněch sedm pramenů. Tady cesta končí. Dál je už jen strmá stráň a divoký, jen samotnou přírodou udržovaný les. Cesta, vedoucí na druhou stranu od taverny nás po chvíli přivádí k tunelu. Potok se zde dělí. Část vody vtéká do tunelu, aby se asi po dvou stech metrech vlila do malého přehradního jezera. Tunel je dostatečně vysoký, aby jím mohla projít dospělá osoba. Ale široký je jen asi 70 centimetrů. A tak se z tohoto tunelu stala docela zajímavá turistická atrakce. Není to ovšem nic pro klaustrofobiky. Dva lidé se tu jen těžko vyhnou, proto je tunel jednosměrný. Kdo se nechce brodit potmě ledovou vodou, ten se může pochopitelně vydat k přehradě po cestě, vedoucí přes kopec. Nechceme dělat žádné dlouhé pochoďáky, tím méně se brodit tmavým tunelem. A tak jsme se vydali podél potoka v domnění, že se k přehradě nějak dostaneme. Udržovaná cesta v chladivém stínu stromů byla docela příjemná. Co bylo už méně příjemné, to byla naprostá absence jakéhokoli turistického značení. Když jsem asi po půlhodině šlapání podél potoka objevil na jednom rozcestí na stromě přibitou ceduli s anglickým textem - to Archangelos, bylo mi jasné, že jdeme špatně. A tak nám nezbylo, než si se značnou mírou nostalgie vzpomenout na perfektní značení turistických cest u nás doma a vrátit se k parkovišti. A také se smířit se skutečností, že nás v tomto Řekové stěží někdy doženou. V ledové vodě potoka pod tavernou se ráchalo několik dětí se svými rodiči a jejich výskání příliš neladilo s poklidnou atmosférou tohoto lesního ráje. Uvědomil jsem si, že mám velkou chuť na kávu. Sortiment taverny nás ale příliš neuspokojil. „Necháme to na Archangelos,“ rozhodla žena a usedla za volant.

Dál podél východního pobřeží

Tak se mi zdá, že v počtu a umístění nejrůznějších taveren a kafénií, Řekové v žádném případě nezaostávají za ostatním středomořským světem. Řekl bych, že je tomu právě naopak. Posezení v taverně, kafíčko, nebo sklenka vína s přáteli, to je zde, jak se zdá, hojně využívaným a chvályhodným zvykem. Ostatně, i v Itálii je to podobné. Politika, fotbal, místní události, karty. Běžný program, asi tak jako u nás. Ale nám středoevropanům, chybí určitě něco z toho jejich středomořského temperamentu i družné pohody, se kterou lidé od Španělska počínaje až po Turecko, tráví s přáteli a rodinou chvíle své siesty.
Nevím, jak nazvat občerstvení, kde jsme se po příjezdu do Archangelosu usadili. Řekové mají pro svá nejrůznější restaurační zařízení i nejrůznější názvy. Taverna je jednoduše zařízená hospůdka, v Chasapotaverně dostanete jídla připravovaná na roštu, existují i Psistarie, Rotisserie, Kutuki, Uzeri, Suvlatzidiki, Inomajirii, Patsatsidiki, Galaktopolie, Kafenie, Zacharoplastie či Kafetérie. A možná ještě další názvy. Tohle byl jen docela malý pultík v domku v jedné archangelské ulici, venku na chodníku dva stolky a uvnitř jeden zjevně se nudící, mladší člověk. A daleko široko nikdo. Žádné davy lidí, žádní turisté, jen tiché, ospalé městečko, které si právě užívalo svou polední siestu. Při pohledu na točící se stojan s vepřovým masem a osamoceného chlapíka, opřeného o pult, jsme si oba se ženou uvědomili, že máme hlad. Točící se maso na gyros krásně vonělo a přímo vybízelo k tomu, aby bylo tence nařezáno, proloženo křupavými hranolky a zeleninou, polito nějakou omáčkou a napěchováno do teplé placky. A tak jsme se posadili a udělali jsme sobě i tomu osamocenému chlapíkovi radost. Gyros byl vynikající, ostatně, kdo má hlad, tak mu chutná všechno. Vzpomněl jsem si při té příležitosti na gyros, který jsme dostali v onom, v této knize již vzpomínaném, nepovedeném „řeckém večeru“ před lety v řecké Vrasně. Maso bylo oschlé a tvrdé, že se nám skoro zapichovalo do patra. A bylo polito jakousi podezřele vypadající majonézou. Tenkrát jsme to ale, díky skvělé červené Apélii, přežili oba bez újmy na zdraví. Tento archangelský gyros byl skvělý a s chutí jsem se do něho zakousl. Jen tu Apélii jsme si museli kvůli autu odpustit. Marně jsem ale vedle točícího se masa na gyros hledal nějaký kávovar. S velkou obavou jsem proto objednal dvě frappé. Mé obavy se naplnily. Tento malý gril nebyl na podávání kávy zařízený. Člověk za pultem se ale nenechal nikterak vyvést z míry a osvědčil pravého obchodnického ducha. Přeci nenechá odejít své jediné dva zákazníky se špatným pocitem nad úrovní svého skvělého bufetu. Zákazník přeci musí být uspokojen za každou cenu. A tak vylezl ze svého útočiště za pultem. „Moment,“ otočil se k nám, když procházel kolem. Pak ještě zabreptal cosi řecky a zmizel v domě naproti. Po chvíli vyšel ven a v rukou vítězně třímal dvě velké sklenice frappé s vysoko našlehanou pěnou. Postavil sklenice na náš stůl a vítězoslavně nám cosi sdělil řecky. Nedivil bych se, kdyby nám říkal: To jsem frajer, co? A kdyby nám to i říkal a kdybych mu to i rozuměli, určitě bychom mu to i odsouhlasili. Byl to frajer.
„Hele, jak se ho mám zeptat, kudy se jede na Lindos?“ obrátila se ke mně najednou má žena.
„Já bych jel tady nalevo,“ odpověděl jsem sebejistě.
„To je blbost, přeci musíme jet napravo, támhle,“ a ukázala na opačnou stranu než já. Než jsem ženě stačil vysvětlit, jak se má zeptat anglicky na cestu, vyřešila to sama.
„Please, Lindos,“ obrátila se na našeho gyrosáka a svůj dotaz doprovodila máchnutím ruky doleva i doprava. „You must go,“ ani to nedopověděl a ukázal rukou doprava. Zas měla moje žena pravdu. Tak tedy doprava. Ale až si prohlédneme kostelík. Kromě kostela a vysoké zvonice hned vedle něho tu zřejmě nic pozoruhodného neuvidíme. Na zbytky johanitského hradu nad městem určitě nepolezeme. Těch vyhlídek bylo a ještě bude na naší cestě více než dost. Ostatně, místo pevného hradu je na kopci nad městem stejně jen hromada rozvalin. Kostel, zasvěcený archandělu Michaelovi, patronu města, ovšem za prohlídku stojí. Je to typický pravoslavný kostel. Příšeří, v čele velký ikonostas, bohatě zlacené lustry i listové hlavice sloupů, ornamentální výzdoba klenebního žebroví. A pochopitelně chochlaki. Oblázková dlažba, jak v kostele, tak i venku na pěkně upraveném nádvoří. Jestli se Řekové něčím zvláštním vyznačují, tak je to určitě jejich hluboké náboženské cítění. A pochopitelně nejen obyvatel tohoto ostrova. Je to vidět všude, kam se člověk v Řecku podívá. Zejména množství zářivě bílých kostelíků, které jsou mnohde kombinovány i s modrou barvou, tak, jak je to možné vidět hlavně na ostrově Santorini. Řecká pravoslavná církev není osamocená. Je sdružená do jakéhosi velkého společenství východních ortodoxních církví, které spojuje společná náboženská doktrína a společné formy uctívání. A zejména prastará ikonografická tradice. Stěny pravoslavných kostelů, zejména stěny východní, zdobí ikony, osvětlené většinou jen světlem svíček, které symbolizují Krista, jako Světlo světa. Těch rozdílů mezi církvemi východními a církví římskokatolickou, je celá řada. Nemá cenu to zde rozebírat, už také proto, že na tyto otázky nejsem zrovna odborníkem. Nechme to tedy povolanějším. Opouštíme Archangelos a míříme opět o kousek dál po východním pobřeží. Dalším cílem je Lindos.
Být na ostrově Rhodos a nevidět přitom městečko Lindos s antickou a středověkou akropolí, to by byl docela velký turistický hřích. V žádném případě ho však nehodláme spáchat. Odbočujeme tedy z hlavní silnice dolů do městečka. Množství aut, parkujících po obou stranách úzké cesty, však neslibuje nic dobrého. Jakýsi regulovčík dole na malinkém kruhovém náměstíčku na nás mává a gestem nás posílá zpět nahoru k hlavní silnici. Všude je plno lidí i aut a žádné místo pro nás. Nedá se nic dělat a tak se vracíme zpět na velké parkoviště vedle hlavní silnice. I když se to na první pohled nezdá, ale město Lindos má až neuvěřitelně starou historii. Již Homér uvádí Lindos ve výčtu měst, která se zúčastnila trojské války. Zajímavou informaci přinášejí Greek travel pages, tedy jedny z řeckých turistických stránek. Podle nich byl prvním osadníkem ostrova syn mytologického reka Hérakla - Tlipolemos. Ten prý přišel s dórskými osadníky na Rhodos a založil zde s nimi tři města - Lindos, Kamiros a Ialissos. Ještě, že připouštějí, že to může být jen mýtus a že na Rhodu bylo stálé osídlení již od dob neolitu, to znamená již v desátém až devátém století před naším letopočtem. Ta tři města Dórové na ostrově skutečně založili a o něco později i město Rhodos. Před vpádem Dórů však zde už dávno byli Féničané, po nich Kréťané a pak ještě Achájové.
Bohužel po velkém a kvetoucím antickém Lindosu, jedním ze šesti měst dórského Hexapolisu, dnes kromě zbytků na akropoli vůbec nic nezbylo. A pokud ještě něco zbylo, tak je to už navěky zakonzervováno pod dnešním moderním městečkem, rozkládajícím se na svazích 116 metrů vysokého kopce, který je výraznou dominantou místní krajiny. Právě lindoská akropole je naším dnešním posledním cílem. Cesta na Akropoli ale není zrovna jednoduchá. Nejdříve prochází klikatými městskými uličkami, které jsou plné stánků, stánkařů i procházejících návštěvníků. Cesta se přitom pomalu, ale jistě zdvihá. Když končí městské uličky, cesta strmě stoupá v četných serpentinách a schodech do prudkého kopce. Ještě, že zde prší jen zřídka. I zde je totiž cesta pokryta oblázkovou dlažbou - chochlaki. I za sucha je nutné si dávat pozor na uklouznutí. Natož kdyby byly oblázky mokré od deště. Nahoru je také možné se dostat s pomocí oslíků, kteří trpělivě vyšlapují s turisty na svých hřbetech sice trochu delší, ale pozvolnější cestou. Odmítli jsme oslíky a zdoláváme těch 116 výškových metrů raději po svých. Žádný kvalt to ale není. Odpočíváme v každé zatáčce. Nohy, ani dech mi už dnes bohužel neslouží tak, jako ještě před pár lety, když jsem s přítelem Vláďou úspěšně zdolával vysokohorské výstupy v rakouských Alpách. Přesto, že výstup na Lindoskou akropoli se dá jen těžko srovnávat s alpskými turistickými chodníky, vzal mně i mé ženě, přes svých pouhých 100 metrů výšky, docela dost sil. Čas se bohužel zastavit nedá.
Cestou nahoru se návštěvník ale určitě nebude nudit. Pestrobarevná, malebná směsice obchodů, obchůdků, stánků a taveren útočí na každého, který stoupá vzhůru klikatými uličkami. Kdyby se měl ale člověk zastavit u každého obchůdku, těžko by se dostal až nahoru. Je jich tu spousta. Vidíme v nich však stále stejný sortiment, jaký je nabízen v každém větším turistickém letovisku a zejména na velkém tržišti uprostřed starého Rhodu. Výjimku ovšem tvoří ručně vyšívané a zdobené ubrusy, zhotovované místními ženami postupy, které pamatují ještě dobu Alexandra Velikého. To, co je originální a krásné, je ale také přiměřeně drahé. Nic pro nás. Ženy mají své ubrusy vystavené v několikametrových rozestupech od sebe až po samý vchod do Akropole. Lidé však chodí nevšímavě kolem a tak některé z nich už otráveně balí, přesto, že nejsou ani tři hodiny místního času. Na lindskou akropoli je neobyčejně působivý pohled. Ať už se na ni díváte s velkým odstupem z parkoviště u hlavní silnice, nebo z největší blízkosti pod přístupovým schodištěm. Mohutné hradby, vystavěné johanity počátkem 14. století, obtáčejí kopec kolem dokola a tvoří dohromady velice malebný celek. Ve svých zdech ukrývají ale nejen stavby křižácké, ale i starší byzantské i zbytky antické akropole. Výstup po křižáckém schodišti není pro mne příliš příjemný, protože johanité zřejmě pokládali schodišťová zábradlí za zcela zbytečný doplněk své robustní architektury. Ostatně, nejenom zde. Viděli jsme to i na ostatních křižáckých stavbách ve starém Rhodu. Toto schodiště je polovinou své délky bohužel v prostoru. A po obou stranách nic a pod tím dole skála. Nemám rád výšky. A tak byla moje žena tentokráte rychlejší. Očekává mne nahoře u brány a sleduje, jak se proplétám mezi vystupujícími a sestupujícími návštěvníky tak, abych nemusel jít úplně po kraji. Dobře ví, že moje občasné výškové fobie nakonec vždycky ustoupí zvědavému očekávání nových a jistě příjemnějších cestovních zážitků. První, co vidíme, když jsme vystoupali na první terasu, je krásné panorama přímořské krajiny. Mám rád panoramata. Zejména, když je v pozadí moře. Panoramata s mořem a západy slunce s mořem a vůbec všechno, co souvisí s mořem. Mohl bych na něj koukat celé hodiny. Sledovat rybáře, snažící se daleko od břehu vydělat si nějaký ten peníz pro rodinu, sledovat výletní lodě, důstojně brázdící pobřežní vody i rychlé čluny, zanechávající za sebou bílou, pěnivou stopu. Trochu jim tu plavbu po vlnách závidím. Občas závidím i příteli Karlovi, jenž dlouhá léta brázdí s podobnými nadšenci na nejrůznějších jachtách světová moře. Závidím mu, ale jen trochu. Hlavně mu to přeji. Přeji mu co nejvíce zážitků ze všech možných moří, které ho tolik fascinují. Zážitků, které mne bohužel minuly. Pohled z terasy lindské akropole jsem okamžitě zařadil mezi další krásné zážitky na naší cestě ostrovem. Když vezmete Středomoří od Španělska až po nejvýchodnější Turecko a Levantu, tak vidíte a zažíváte krásných pohledů a zážitků úplnou inflaci. Spousta fotografií, hromadících se v počítači za ta dlouhá léta cest, vyvolávají dnes až trochu nostalgické vzpomínky a postesknutí nad faktem, že čas člověk zastavit nemůže. A tak beru raději foťák a přidávám k naší galerii krásných středomořských pohledů několik dalších. Těch lindských. Stojíme teď na předposlední terase a díváme se na moře. Vlevo i vpravo široké zátoky, které brázdí pár rychlých člunů, pláže se slunečníky, členitá linie pobřeží a pár bělavých mráčků, visících nad pobřežní pahorkatinou. Moc pěkné.
Když už jsme ale pracně vylezli až sem nahoru, nemůžeme se jen kochat pohledem na azurově modré moře. Je nutné se trochu věnovat i stavbám, které na tento kopec postupně navršil čas. Celá akropole je docela spletitý mix architektury. Od antické, přes byzantskou až po rytířskou gotiku. První památka je hned dole u paty vstupního schodiště. Unikátní a trochu poničený reliéf antické válečné triéry z druhého století před naším letopočtem je vytesán přímo do kolmé skály. Antických památek je tu pochopitelně mnohem víc, ale to je třeba vylézt až na samý vrchol akropole, tam, kde se vypíná chrám patronky města Athény Lindské. Tedy, on by se pyšně vypínal, kdyby tu ještě byl. Těch pár dórských sloupů, zbytky architrávu a čtyři stupně schodiště, to vše je nové. Je to práce restaurátorského týmu Italů, kteří se ihned po svém záboru ostrova pustili do obnovy rhodských památek. Ale to bych se jen opakoval. Největší slávy a významu dosáhl Lindos v šestém století před letopočtem, to je v době, kdy zde vládl tyran Kleoboulos. To slovo tyran nemělo tehdy tak pejorativní význam, jako dnes. Tyrannis byla jen jedna z řeckých forem monarchie. Tyrannos, česky tyran, za podpory dému - lidu, obvykle silou zlomil moc aristokratické oligarchie, která omezovala centrální moc a starala se především o svůj prospěch a sám se ujal vlády. Pro tehdejší řecký svět znamenala tyrannis vždy hospodářský a kulturní rozvoj. Mimochodem, Kleoboulos byl podle antických autorů nejen „tyranem“ obvyklým, ale především tyranem moudrým, neboť je zařazován mezi „sedm mudrců“ archaického věku řecké společnosti. Když někdy poslouchán noční televizní přenosy z naší parlamentní žvanírny, tak si říkám, jestli by zrovna tento systém řecké tyrannis nebyl pro nás občas přínosem. Ortodoxní zastánci demokracie za každou cenu by mne ovšem za tato slova asi nechali veřejně ukamenovat. Neboť demokracie musí být, i kdyby na sůl nebylo a byla jen pro skupinu vyvolených. Vraťme se však k oněm sedmi mudrcům. Antičtí autoři neměli na moudrost těchto vyvolených zřejmě stejné názory, neboť těchto sedm se rozrostlo postupně až asi na dvacet mudrců. Archaické Řecko zřejmě v té době mudrci přímo oplývalo. Ovšem ten náš lindský Kleoboulos se vyskytoval skoro ve všech variantách. Asi tedy moudrý byl. Ti moudří, to byli učenci, státníci, myslitelé a všichni žili na přelomu sedmého a šestého století před naším letopočtem. Tedy zhruba ve stejné době. Objevuje se mezi nimi i pár známých jmen. Thálés Milétský, zákonodárce Sólon z Athén, Pittakos z Mithilény, Pýthagorás, Anaxagorás, dokonce i Orfeus. Výroky, které tito lidé údajně pronesli, je pak řadí na nejvyšší piedestal starořecké moudrosti. Když už jsme v Lindosu, vzpomeňme nejprve výroky Kleoboula. Ten měl říci, že „Lid je nejpořádnější tam, kde se občané bojí hany ještě více než zákona.“ On toho zřejmě napovídal mnoho. Viz ještě pár příkladů: “ Je třeba ctít otce, mít v pořádku tělo a také duši, přátelsky naslouchat a ne tlachat o všem možném. Nedělat nic násilím, vychovávat děti, být vděčný za štěstí a rušit nenávist“. Ta poslední slova jsou skutečně moudrá.
Ostatní vzpomínaní mudrci ale nezůstávali pozadu. Na příklad Chilón z Lakedaimonu prohlásil, že „Nejlepší ústava je ta, která nejvíce poslouchá zákonů a nejméně politických řečníků.“ A naposled vzpomeňme Tháléta Milétského, který prý jednou řekl, že „nejlepší demokracie je ta, která nemá občanů ani příliš bohatých ani příliš chudých.“ Thálés ovšem nemohl vidět do budoucnosti. Bohužel se ho dnes už nemůžeme zeptat, co je to za společnost, ve které je hodně bohatých a ještě více chudých. A ti mocní, záměrně neříkám moudří, tomu také říkají demokracie. Docela by mne zajímalo, jak by tento starořecký mudrc nazval dobu, ve které máme to potěšení právě žít. On by si, na rozdíl ode mne, asi poradil. Já bych svůj komentář musel ze slušnosti vytečkovat. Jděme ale dál za poznáním akropole. Hrob lindského vládce Kleoboula je tady někde poblíž na svahu. Hledat ho určitě nebudeme. Nedostává se nám k tomu ani sil, ani dost času. Ale hlavně sil.
První, co člověk spatří, když se dívá ještě od hlavní silnice na monumentální lindskou akropoli, jsou mohutné středověké hradby, zbudované křižáky počátkem čtrnáctého století na zbytcích byzantského a antického opevnění. Když teď pomalu procházíme celou akropolí, nelze než se tomuto johanitskému opevnění obdivovat. Dobývat takto opevněný kopec nebylo vůbec jednoduché. K nejvyššímu bodu akropole, k chrámu Athény Lindské, vede impozantní široké schodiště z helénistické doby, obnovené Italy. Při této rekonstrukci Italové znovu vztyčili u paty schodiště několik dórských sloupů tehdejší vstupní promenádní haly, která zdobila celou velkou předposlední terasu. Takže je možné si udělat alespoň částečnou představu, jak to tady mohlo za onoho mudrce Kleoboula asi vypadat. Z nejvyššího místa akropole je nádherný výhled na nekonečné modré moře a velmi členitou linii pobřeží v okolí Lindosu.
Díky italské okupaci ostrova, trvající od roku 1912 až do konce druhé světové války, byla zejména v hlavním městě zrekonstruována řada významných památek, ať už antických, nebo johanitských. Památky na dobu osmanskou zůstaly nějak v pozadí veřejného zájmu. Ať už ze strany Italů, nebo i současné řecké správy. U Řeků je určitá averze vůči osmanské době pochopitelná. Více než 370 let turecké nadvlády nechalo v Řecích stopy dodnes. A tak se člověk, procházející uličkami starého města, nesmí divit, že většina mešit, které byly během osmanské nadvlády na Rhodu postaveny, je dnes ve velice žalostném stavu. Některé z mešit, přestavěných ze starších křesťanských kostelů, byly za italské okupace navráceny zpět svému původnímu účelu, tedy opět křesťanským bohoslužbám. A ten zbytek osmanských památek většinou beznadějně chátrá.

Malý kousek rhodského ráje

Začátek nekonečně dlouhé ulice Omirou se zcela ztrácí v desítkách obchodů a obchůdků a v množství lidí, pomalu se přemisťujících od jednoho krámu ke druhému, aby si nakonec stejně nic nekoupili. Nic pro mne. Ale ulice se postupně zužuje a krámky trochu otrávených prodejců pomalu mizí.
„Pojď dál,“ říkám ženě. „Tady bude určitě něco zajímavého.“ Docela malý průchod. Najednou se objevil. Jen taková lepší díra ve zdi uprostřed ulice. Mám rád tajemné průchody, které vždycky někam vedou, malé dvorky plné květů i docela malé taverny, kde si může člověk odpočinout od rušného bazaru a při dobré kávě se zahloubat do mapy, která je v podmínkách starých, středověkých měst zcela nepostradatelná. Ani nemusím ženě nic říkat. Ta díra ve zdi nás přitáhla jak magnet. Dva schůdky dolů a ocitáme se v jiném světě. Masivní zeď nás náhle oddělila od ruchu nekonečného bazaru. Malé náměstíčko Doreios ve stínu tří obrovských stromů, jejichž koruny pokrývají skoro celou plochu náměstí, tři taverny s pár stolky v jejich stínu, u nich pouhých pět, nebo šest návštěvníků, vlevo pravoslavný kostel svatého Fanouria a vpravo mírně zdevastovaná mešita Retzepa paši. A ticho a klid a lehký vánek, který se snaží proniknout pod husté koruny stromů. Kus malého rhodského ráje. „To je nádhera,“ chytla mne žena za paži. „Já chci kafe. A alespoň půl hodiny klidu.“ Neváháme ani chvíli a usazujeme se pod korunu rozložitého stromu hned v první taverně poblíž průchodu ve zdi. Příjemně vyhlížející černovlasý chlapík, který se okamžitě zdvihá od stolku s kafem a novinami, má zřejmě pochopení pro turisty, jako jsme my dva a tak nad jeho maličkou hospůdkou visí velký nápis, vyvedený latinkou. Taverna Mezeklikia. Tak akorát vychlazený Mythos je na stole v malé chvíli. Naplnit sklenici výborným frappé mu trvá jen o něco málo déle. Když se muž opět posadil k vedlejšímu stolku ke své kávě a k novinám, moje žena sáhla po mém Mythosu, zdvihla půllitr do výše a připíjí na klid a mír tohoto místa. A já si uvědomuji, že právě pro takovéto chvíle stojí za to letět až na samý kraj světa.
„What is, tree,“ snaží se žena o konverzaci s majitelem a ukazuje na mohutný strom, v jehož stínu sedíme. „Benjamin. And very old.“ odpovídá chlapík a věnuje se dál novinám. Tajemství je odhaleno. Nejsem žádný botanik a tak musím vzít na vědomí jen informaci, že benjamín je vlastně smokvoň. Máme doma taky jednu. Není to ale benjamín, jenom docela malý benjamínek. Asi metr vysoký. Těžko nám doroste do této rhodské velikosti. Chce se nám jen sedět a ještě sedět a ještě dlouhou chvíli vnímat lenivý poklid a atmosféru tohoto rhodského skoro orientu. Leč město čeká. Čeká na nás. Město, statisíckrát objevené a statisíckrát obdivované. Rádi přidáváme k této statistice i sebe. A proto říkáme stále osamocenému majiteli chjerete a evcharisto a vyrážíme dál za novým poznáváním.

Rhodos, červen 2014

další cestopisy
Fotoalba
Komentáře
4
Řadit podle času | Řadit podle vláken vzestupně sestupně

Při vkládání příspěvku do diskuze jako neregistrovaný uživatel budete mít u vašeho příspěvku zobrazenu IP adresu

:-) :-( ;-) :-P :-D :-[ :-\ =-O :-* 8-) :-$ :-! O:-) :'( :-X :-)) :-| <3 <:-) :-S >:) (((H))) @};-- \o/ (((clap))) :-@
Jiřina
12.05.2015 11:18 90.180.210.***
 

Krásné čtení -díky.Vracíme se letos na Rhodos v srpnu,těšíme se! 8-)

Karlos
05.05.2015 20:48 88.102.50.***
 

Krásné pohodové počtení. Vracíme se po letech na Rhodos koncem června a jak jsem toto dočetl, tak tuplem se nemůžu dočkat.

Vladka666
03.05.2015 08:50 109.80.190.***
Rhodos  

Krásný příspěvek, při čtení se mi promítala naše dovolená na Rhodosu. Dlažba ve Starém městě, bílý Lindos, malá tavernička s výbornou musakou a ještě lepším frapé..... Krásná dovolená :-\

  • Anonym (1)
jaruska68 30.04.2015 13:02
 

Super počteníčko.

Zpět na všechny diskuze