A | B | C | D | E | F | G | H | CH | I | J | K | L | M | N | O | P | R | S | T | U | V | W | Z

Řecko - Cestopisy

Trochu jinak o Řecku II

Tentokrát s částečným přihlédnutím k nám, českým turistům.

Když jsem vloni dopsal první povídání o tom, jaké máme důvody se vždycky do Řecka těšit, měl jsem najednou takový neodbytný pocit, že všechno ještě nebylo řečeno. A tak, po té letošní červnové dovolené jsem se rozhodl, ještě něco připsat a vytvořit jakýsi druhý díl. Tentokrát nezatajím místo našeho pobytu, byli jsme v letovisku Argassi na ostrově Zakynthos. Nicméně zkušenosti platí tak nějak obecně. Nejprve trochu povídání o Zakynthosu. Tenhle ostrov jsme navštívili poprvé a byli jsme zvědaví, jak na nás zapůsobí. Ale po dvanácti dnech jsme odjížděli s trochu rozporuplnými pocity. Samozřejmě, lidé skvělí, jako všude v Řecku. Ale přece jen, mám rád toulání křivolakými uličkami starých městeček a vesnic, mám rád vesnické taverny plné usměvavých domorodců, mám rád malé, komorní pláže. Zakynthos musel hodně vytrpět během několika zemětřesení, takže je téměř všechno vystavěno znovu a tentokrát z bytelného betonu. Proto stará městečka nejsou a když se chcete toulat, touláte se mezi novostavbami. Krajina Zakynthosu je opět zvláštní, jiná, než jsme poznali jinde, ale ty pláže… Sice jsme věděli do čeho jdeme, ale přece jen, byl to určitý šok.
Jen místní lidé. Jsou stále stejní, jako jinde v Řecku. Veselí, přátelští a už svým založením naprostí pohodáři. Opět jsem si do svého virtuálního záznamníku zapsal další příhody. Opět jsme si chvíli museli zvykat, že při vstupu do obchodu se na vás nenápadně nikdo nepřilepí a nekontroluje, co berete do ruky a kam to dáváte. Procházíte liduprázdným obchodem, naberete si do náruče, co chcete a pak sháníte někoho, komu to zaplatit. V Řecku se prostě nekrade a místní lidé to nechápou, proč by měli nějak hlídat. Majitel obchodu sedí venku a pokuřuje, ještě se zeptá, odkud jsme a poplácá po rameni. Druhý den už nás vítá jako staré známé.
Stejně, jako jsme si museli zvykat na vstřícnost v Řecku, byl jsem hned první den po návratu domů uvržen do tvrdé reality, když jsem šel nakupovat do jednoho z obchodních řetězců, začínajících na písmeno B. Ano, liduprázdno tam bylo také, ale narazil jsem na nepříjemnou prodavačku, která vypadala, že by mne místo odpovědi na moji otázku nejraději udeřila. Nic jsem nekoupil a u pokladny se dostal do konfliktu s jakýmsi ošuntělým malým človíčkem, na první pohled bezdomovcem, z něhož se vyklubal jakýsi místní detektiv. Byl jsem mu nápadný, že odcházím bez nákupu, takže mi zkontroloval tašku a já na oplátku zase vyžadoval jeho průkaz. Byla to veselá chvilka a všechno úplně jinak, než jsme zažili v Řecku.
Ale budiž. Zvláštní je, že jsme pořád jako národ u Řeků v oblibě a stále se na odpověď odkud jsme skoro každý rozzáří jak sluníčko. Pořád mi není jasné, čím jsme si to zasloužili a jak dlouho jim to ještě vydrží.
Zase potěší i maličkosti. Šli jsme si koupit hned první večer jeden gyros, jen tak na ochutnání, abychom oslavili návrat. A protože nás naše směnárny vybavily jen velikými bankovkami, pokoušeli jsme se platit padesátieurovou bankovkou. Pán od gyrosu mávnul rukou, řekl, že mu zaplatíme tomorrow, až si rozměníme a popřál nám dobrou chuť. Jak by asi podobná situace dopadla u nás… A kromě toho opět spousty úsměvů. Ať je to babička s oslíkem někde v horách, která nám vysvětluje cestu, ať je to policista v hlavním městě, který se zčistajasna objevil, když jsme chvíli stáli na nároží dvou ulic a nabízel nám pomoc, ať je to řidič protijedoucího automobilu, co na nás se širokým úsměvem mává, když jsem vjel do jednosměrné ulice, kdy byla dopravní značka dekorativně ukrytá za vzrostlým stromem..
Prostě, je to Řecko.
Ale chtěl jsem tentokrát přidat pár postřehů o nás, českých turistech a dovolenkářích, které potkáváme čím dál tím víc. Ještě před tím, než odletí, typický český turista vytváří zmatek přímo na letišti. Proboha, přece nemáme žádné papíry, jak nás pustí do letadla? Takový cestující zabloudí na ruzyňském letišti a během své pouti se dostane i do uzavřených prostor leteckých posádek. Samozřejmě, nakonec se po prohlídce prostor letiště objeví u pultu cestovní kanceláře, protože Ruzyně není Airport JFK v New Yorku. Cestovní kanceláře mají pronajaté mobilní stánky, umístěné obvykle v koridoru mezi jednotlivými terminály. To je problém, takový stánek vůbec najít. Chudák děvče u něj. Jsou tři ráno a ona musí s úsměvem stokrát opakovat tutéž odpověď. Co si připravit, co mít, co nemít, jaká přepážka, co potom. Správný cestovatel se dvakrát zeptá, že k odbavení je třeba jít na číslo 246 a pak půl hodiny stojí u přepážky 264, kde je pusto a prázdno. Na dokumentech od cestovní kanceláře bylo velkým písmem napsáno Autobus číslo 4 jako připomínka, kam nastoupit při přistání v Řecku. Pro několik lidí to ale bylo stále nepochopitelné a posléze si udělali neplánovaný výlet Zakynthosem s jinými autobusy. Naše delegátky potom žhavily telefony a domlouvaly trasy autobusů. Zvláštní bylo, že na počty lidí vše souhlasilo, prostě si stejný počet rekreantů spletl čtyřku s osmičkou a naopak.
Takže odbavení proběhlo v klidu, ačkoli i tam se občas stane, že kdosi u přepážky předloží místo pasu třeba Pokyny k odletu, eventuálně místo občanského průkazu průkaz řidičský.
Emotivní situace ale nastává později. Stane se totiž, že do stejné destinace odlétají dvě letadla v deseti minutových intervalech. A najednou se přihodí, že na jedno sedadlo jsou dva zájemci, palubní personál řeší problém a několik lidí přebíhá z letadla do letadla, protože porovnat číslo letu s obrazovkou při nastupování neumí.
Letadlo startuje, několik bledých tváří zbledne ještě víc a pak jsme ve vzduchu a míříme na jih. Typickou českou vlastností v letadle je, během dvouhodinového letu několikrát použít palubní toalety. Jen se dostane do příslušné letové hladiny, začne se před dveřmi na toaletu tvořit fronta. Někteří si ten prožitek i zopakují. Nevím, ale myslím si, že být v pořadí padesátým klientem, musí být zážitek opravdu silný. Jídlo na palubě, opět dobrodružství. Nám vždycky chutnalo, nicméně slyšel jsem zkazky o nepoživatelném jídle a vždy se jim smál. Spíš několik cestujících řeší problém, co všechno z misek, talířků a příborů z plastu je nutno vrátit a co si lze ponechat. Dochází pak k úsměvným situacím, kdy letuška vyžaduje plastovou misku, v níž byl kousek koláče, nazpět a miska je už ukrytá hluboko v tašce. Silně mi to připomínalo scénu z filmu Účastníci zájezdu, kde se také řešil problém chybějících hnědých podšálků… Dobře tedy, přistáváme. Před záchodem se fronta pomalu zkracuje,letušky se dopočítaly hnědých misek, pod námi Řecko. Zvláštní je, že po přistání na řeckém letišti se opět vytvoří fronta před toaletami. Buď je to jakýsi úkaz spojený se snížením tlaku v letadle, a nebo jsme měli tu možnost letět s pacienty urologických klinik… Před letištěm stojí deset autobusů. Mámo, kam že to máme nastoupit? Neslyšel jsi, je to napsaný na tý obálce. Ježíš, kde ji mám? Hele čtyřka… U autobusu číslo čtyři stojí rozložitý Řek s cigaretou v ústech. Hotel? Otáže se. Na co se to ptal? Já nevím, snad na hotel, ale my jedem do apartmánu…Hele jak se to tam jmenuje? Koukni na ty lejstra… Já to nemůžu přečíst… Tak mu to ukaž… Řek nahlédne, řekne OK a další dva jsou odbavení. Oba si zapalují cigaretu, pak přijde povel k nástupu a oba nastupují do osmičky… Co se pobytu v hotelu týká, dalo by se dlouze vyprávět. Až mi bylo líto delegátek cestovní kanceláře, které s vážnou tváří musely odpovídat na otázky. Například jedna z cestovatelek na vedení hotelu sháněla rychlovarnou konvici, protože je zvyklá vařit si v poledne kafe a to pořádné, s lógrem. A jiný pán se ptal, kdo mu dá mapu ostrova a řekne mu, kam má jet, když by si půjčil automobil. Ovšem zachovat vážnou tvář mi dalo hodně práce při jedné zvláštní situaci. Okolo našeho bydlení totiž občas projela dodávka naložená zeleninou a pán za volantem vychvaloval do světa svoje zboží dunivým reproduktorem.
Tu otázku musím reprodukovat přesně tak, jak jsem ji slyšel. - Prosím vás, tady okolo jezdí nějaký auto, něco pořád hlásí, my mu nerozumíme a nikdo nám nic neřekne, tak máme strach, jestli se třeba nechystá nějaký tsunami… Taková slova by se měla tesat do kamene… Je třeba se zmínit i o stravování na dovolené. My obvykle jezdíme na dovolenou bez zajištěné stravy, protože chceme ochutnat i to, co nám uchystají v místních tavernách. Nicméně, tentokrát jsme měli bufetovou polopenzi. A protože tu byli Češi, překonávali se. Měli jsme vytipované určité lidi, kteří podávali vynikající výkony. Pro přídavek si došli i sedmkrát, obvykle postávali před jídelnou ještě zavřenou a odcházeli po hodině. A pak patřilo k jakémusi bontonu, stěžovat si na jídlo, jako že není dobré a hlavně snídaně je jednotvárná.
Bylo mi záhadou, co tito lidé asi tak snídají doma, a jak rozmanitou snídani mají. Přímo k politování byla jedna paní,která sedávala blízko nás, neustále vzdychala a oblažovala nás řečmi typu, jak ráno plakala, když si uvědomila, že zase jde na snídani… Co na to odpovědět.
Zvláštní také bylo, že někteří lidé ani nevěděli, kterým směrem je vůbec moře a celou dovolenou strávili mezi pokojem, bazénem a jídelnou. To je taková zvláštnost, letět přes půl Evropy a pak plácnout svoje tělo k bazénu, který můžou mít levněji někde u nás.
Našinec se ale na pláži odlišuje od jiných národů i jednou zajímavou věcí. Pokud uvidíte ležícího a opalujícího se člověka, který drží v ruce tlustou, obvykle brožovanou knihu a půjdete okolo tak blízko, aby jste mohli přečíst název knihy, zaručeně nebude v češtině. Našinec totiž nečte. Pamatuji si na jednu dvojici, kterým na čtrnáctidenní dovolenou stačilo vydání Práva, které dostali v letadle při odletu. Rozebrali si jej na jednotlivé dvoulisty a každý den si nosili na pláž jeden. Ano, opravdu zuřiví čtenáři, nicméně byli spokojení a na dva týdny jim to tak vystačilo. A ještě jedna věc. Víte, čím jsou charakterizováni čeští cestovatelé mužského pohlaví? Nevíte? Tak tedy, třičtvrteční kalhotou, páskovým koženkovým sandálem a černou ponožkou, čnící na hubených nohou až vysoko nad kotník. U dam je zase charakteristická gumová obuv, populární barevné sandály v co nejřvavějších barvách obuté k večerním šatům. Obojí se objevuje stále víc. Tak, prožili jsme si pár dní v přátelské zemi a mezi přátelskými lidmi, se kterými máme mnohem víc společného, než si myslíme. Nadešel předposlední den a delegátka nám sděluje, jak poletíme domů. Takže autobus na letiště jede příští den ve čtyři odpoledne a letadlo letí v sedm… Poslední den se ale najde minimálně jedna dvojice, která před svůj apartmán usedne v devět hodin ráno na sbalené kufry, oděna v cestovním a takto připravena vyčkává odjezdu. Takoví lidé se ze své strategické polohy zvednou jedině tehdy, když nám kolem poledne přijdou na pláž významně poklepat na sklíčko hodinek a s panem Hujerem upozornit-Už je čas, musíme jít… Ne, nebudu nějak shazovat české turisty. Přece jen, je to fajn, když v taverně narazíte na normálního našince, se kterým si můžete popovídat o lecčems a nenapadlo by vás se s ním dát do řeči třeba na české lavičce v českém parku. V naší domovině to jaksi není zvykem. Ale, jak se povídá, Čech všude bratry má.
Než skončím, chtěl bych ještě napsat pár slov o příhodě, která se nám stala, když už jsme byli bezpečně zpátky na rodné hroudě. A myslím, že stojí za zaznamenání.
Dobrá. Naše cestovka nám zajistila i odvoz domů z letiště. Jedinou menší komplikací bylo, že asi v dvacetiminutových intervalech se slétla tři letadla z různých destinací, takže jsme museli nějakou dobu čekat. Počkali jsme, v určenou hodinu nasedli do mikrobusu a vyrazili k domovu. Našemu řidiči bylo divné, že mu chybí dva cestující, ale protože byl zvyklý na to, že mu klienti neoznámí, že odjíždějí sami a na parkovišti u letiště nemohl stát, vyjeli jsme bez nich. Asi třicet kilometrů od Prahy zazvonil šoférský telefon. Dva lidi zůstali na Ruzyni. Takže jsme zaparkovali u benzínové pumpy a téměř dvě hodin trávili poznáváním jejího okolí. Pak přijelo auto majitele cestovky, z něj vystoupila mladá rozesmátá dvojice, naložila si k nám kufry a jeli jsme dál, o nějaké omluvě nepadlo slovo. A co se vlastně na tom letišti stalo? Něco takřka neuvěřitelného. Naši noví spolucestující tam potkali svoje pražské známé a museli si toho hodně co říci. Dali na jejich tvrzení, že na tomhle letišti všechno trvá hodně dlouho, takže si můžou skočit na kávičku a a dopodrobna vypovědět, jaká byla dovolená. Do odjezdu našeho mikrobusu bylo téměř půldruhé hodiny, takže nic nebránilo návštěvě kavárničky na letišti.
Zatím přiletěla všechna letadla a pozemní personál sebou hodil, takže všichni ostatní už byli pryč, autobusy domů se rozjížděly a po prázdném dlouhém černém pásu na jednom ze stanic truchlivě kroužily dva kufry a slunečník stále kolem dokola. Protože bylo třeba uvolnit pás pro další přílet, odkudsi přišel jakýsi rozkaz a kdosi osiřelá zavazadla uložil kamsi mezi nalezená. Kávička dopita, zážitky z dovolené sděleny a přišel čas na odběr kufříků. A přišel šok. Autobusy pryč, kufry pryč, nikde ani slovo o příletu letadel. Takže naši pobledlí cestovatelé pobíhajíce po příletové hale sháněli kohosi kompetentního, který je zavedl do prostor, kde se setkali se svými už oplakanými kufry. Potom museli obvolávat pracovníky cestovní kanceláře, kteří zase zastavili náš mikrobus na cestě k domovu. A sám majitel osedlal své soukromé koně pod kapotou, dojel na letiště a pak si se svými dvěma klienty udělal výlet za Prahu k benzínové pumpě… Nakonec jsme tedy domů dojeli v pořádku, pozdě ale přece. Jak říká Jára Cimrman: “ Byla to taková pěkná tečka za tím naším případem…“ Tak a to už je asi docela všechno, co jsem měl na srdci. Třeba se někdo zasměje, třeba se někdo rozčílí, ale byl bych rád, kdyby se každý alespoň trochu zamyslel. A já slibuji, že jestli bude zase někdy nějaké příště, už to bude jen o modrém nebi, modrém moři a modrých kopulích řeckých kostelíků a o fajn lidech, které jsme tam potkali a potkávat ještě dlouho budeme….

další cestopisy
Komentáře
13
Řadit podle času | Řadit podle vláken vzestupně sestupně

Při vkládání příspěvku do diskuze jako neregistrovaný uživatel budete mít u vašeho příspěvku zobrazenu IP adresu

:-) :-( ;-) :-P :-D :-[ :-\ =-O :-* 8-) :-$ :-! O:-) :'( :-X :-)) :-| <3 <:-) :-S >:) (((H))) @};-- \o/ (((clap))) :-@
madona66 22.10.2010 22:34
 

Ano, moooc jsem si hezky početla, krásný cestopis, trochu jiný, ale naprosto přesný!! Tak jak to opravdu vidím i já s těmi Čechy v letadle, také mě bylo poprvé divné, proč ti lidé tak moc courají na toalety...tak jsem se tam též vydala...no bylo to poprvé a doufám že naposledy..již jsem tam nikdy nevstoupila, tak mě tam vylekalo moc to splachování...:-) tak to také jen pro úsměv..fakt jsem se pobavila s Tvým cestopisem..

amaltheia 12.09.2010 15:13
 

No,uz dlouho jsem se tak nezasmala, slzy mi tecou a tecou. Neumim to tak krasne napsat a proto nepisu,ale na vlas stejne zkusenosti, skoro to patri do kolorytu dovolene.
A co modre nebe modre more a modre kopuliky reckych kosteliku?.Moc zdravim

Sally 26.08.2010 16:07
 

Pěkné počtení - já mám bohužel jiné zkušenosti z Leptokárie. Všude za zadkem někoho, kdo sledoval, jestli se nekrade. Ne jen nás. A v Lidlu? černej šerif stále za prdelí. A dobrosrdečnosti se nám mohlo jenom zdát.
Ano, v rodinném kempu Meteora Garden v Kastraki - špicové, ochota sama, jetě nám na odjezd věnovali fotoknihu o Řecku. Edessa, Naousa, Vergina, dědina Víkos - O.K. - pohoda, srdečnost.
V Leptokárii i v Soluni - dojem, že jsme něco jako obtížný hmyz. Ale to vše až budu mít zpracovány materiály z dovolené. Byli jsme dá se říci zklamáni.

Marilyn 10.02.2010 12:12
 

Hezké,zábavné,ale i poučné počteníčko. :-)

Leontynka 02.09.2009 21:40
 

Jirko,každý ,kdo ti tady nechal vzkaz, napsal to samé co cítím i já. Tvé vyprávění je naprosto dokonalé, úžasné a vždy potěší. Těším se na další. :-) Děkuji ti za ta slova, odhadl si to přesně , že mi to zvedne náladu. Povedlo se. :-) :-)

babička 24.08.2009 14:55
 

Díky za skvělé čtení :-D (ostatně jako vždy),
co také jiného od Tebe čekat že ;-) ?

Niky 24.08.2009 07:22
petrab.
21.08.2009 21:33 89.24.225.***
 

Lépe bych to nepopsala ;-).Pro mě je vždy nejhorší zážitek když lidi sedí na zadku na balkonu celý pobyt a ani nevylezou před bránu hotelu.Pak se vrátí a tvrdí,že Řecko není nic moc.Já Řecko miluju :-)

bedrunka 12.08.2009 19:12
 

Jerry, supr čtení. Myslím, že všichni se tam najdeme:-) Třebas mě najdeš ve frontě na wc na letišti před odletem, v letadle i na letišti po příletu:-)

danka 08.08.2009 20:38
 

parada Jirko, naozaj som sa nasmiala :-D zazila som to niekolkokrat, pred 3 rokmi dokonca priamo v tom istom hoteli ako ste boli vy ;-)
ale aby som vas, bratov, neurazila, aj Slovaci maju takych exotov - holt, je jasne, ze sme kedysi boli jeden stat :-D

Joanna 08.08.2009 19:54
 

Jirko, já jsem se zasmála moc, a taky si vzpomněla na ty pseudoturisty, kteří se vyskytnou v každém turnusu. Příklad - vraceli jsme se 26.7. z dovolené, na letiště jsme odjížděli už se zpožděním, když jsme přiletěli na letiště, do odletu zbývalo 35 minut. Následoval poklus jak ve fimu Sám doma, jen s tím rozdílem, že my jsme nezaspali. Fronta před přepážkami byla dlouhá, a ještě delší u rentgenu. Konečně jsme byli odbaveni a ve 40 st. horku jsme čekali v letištním busu. A čekali, a čekali....do odletu zbývalo 8 minut. A ejhe 3 české tůristky si přikvačily s taškami duty free a s bagetami v ruce. A tak jsme se odlepili od rozžhaveného betonu a letadlo i s námi nádherně vzlétlo. :-D :-D :-D Jirko, moc se mi ten tvůj cestopis líbil. Byl ze života. A já bych si přála mít řeckých povah mezi námi. :-D :-D :-D

mac318 07.08.2009 20:27
 

Opět super povídání.A přesně jak píše Dasuch,mluvíš mě z duše,ale nejsem si jistá,že bych to tak dobře vyjádřila písemně.Píšeš o tom,že se v Řecku nekrade,ale naše česká nátura si na to nějak nemůže zvyknout.Mám v Řecku známé a když kamarádka nechá kočárek někde za rohem a jde sledovat vystoupení do amfiteátru,tak já jsem jak na trní a nechápu to.Pochopitelně,že po 2hodinách je kočárek na svém místě,ale já jsem nervozní místo ní.A i proto mám Řecko ráda.Také preferuji uličky s dědoušky a babkami na židlich před jejich domy,prostě takové to pravé řecké Řecko.Ještě jednou díky za pěkné povídání.

Dasuch 07.08.2009 18:56
 

tvůj popis mi mluví z duše, akorát to neumím tak napsat. Bohužel zatím je takto popsaných Čechů většina. Ale věř mi, cestuji dlouho a poměr se obrací. A v jednom pravdu nemáš, já uživám dovolenou aktivně a přitom stihnu přečíst i tři knížky ;-) ;-)

Zpět na všechny diskuze